Váha slov

Nejsou slova jako slova, jen poslouchejte... 

Lenochod – Smrt – Hmmm – Zranění – Láska – Přítel – takže – Síla – Vášeň – kapesník – Domov – guma

Nejsou slova jako slova. Některá slova sklouznou po povrchu našeho vědomí a jiná v naší mysli otevřou dveře k příběhům, zkušenostem, emocím a zážitkům. Jsou slova řídká a slova hutná. Jsou slova lehká i slova nabytá významem. Jejich váha není dána jen samotným slovem, ale i jeho kontextem. Slovo „miluji tě“ má velký potenciál, ale když je používáno stokrát denně, aniž by se láska projevovala i jinak, ztrácí na významu. Vyčpí. Dojde k jeho devalvaci.  Slovo "odpuštění" má podobně jako slovo "láska" potenciál být hustým a významově nabitým slovem. Ale i ono může vyčpět a ztratit obsah. Zvláště pokud se pohybujeme v kontextu církve, kde se používá poměrně často. Třeba pokaždé, když se modlíme modlitbu Páně. Je tu vysoké riziko devalvace. Slovo "odpouštím" řeknu mnohem častěji, než mu jsem schopen dát význam, který si zaslouží. Proto se chci dnes zastavit a přemýšlet s vámi nad jeho obsahem. Lidské dějiny jsou plné lidí, kteří řekli slovo "odpouštím" a mysleli ho vážně. Jsou to pro nás nezapomenutelné příběhy. Josef, který odpustil svým bratrům, že ho prodali do otroctví. Pavel, který odpustil svým přátelům, že ho opustili a nešli s ním na soudní stání. Erik Lomax, britský voják týraný v Japonském vězení, odpustil svému dozorci, jak vypráví v knize Koleje osudu. Corie Ten Boom odpustila nacistickému násilníkovi. Určitě byste mohli dodat své vlastní příběhy.

Příběh o neodpouštějícím služebníku

Tématem odpuštění se zabývám už řadu let teoreticky i prakticky a otevřelo se mi samozřejmě i skrze můj vlastní příběh. Ondřej Vavrečka mě o toto téma požádal k dnešnímu kázání, tak doufám, že se mi podaří náš vzácný čas využít efektivně. Budu vycházet z textu Matoušova evangelia 18:21-35.

Tehdy přistoupil Petr k Ježíšovi a řekl mu: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?“ Ježíš mu odpověděl: „Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát.“ …  „S královstvím nebeským je to tak, jako když se jeden král rozhodl vyžádat účty od svých služebníků. 
Když začal účtovat, přivedli mu jednoho, který mu byl dlužen mnoho tisíc hřiven. Protože mu je nemohl vrátit, rozkázal ho pán prodat i s ženou a dětmi a se vším, co měl, a nahradit ztrátu. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: ‚Měj se mnou strpení, a všecko ti vrátím!‘ Pán se ustrnul nad oním služebníkem, propustil ho a dluh mu odpustil. Sotva však ten služebník vyšel, potkal jednoho ze svých spoluslužebníků, který mu byl dlužen sto denárů; chytil ho za krk a křičel: ‚Zaplať mi, co jsi dlužen!‘ Jeho spoluslužebník mu padl k nohám a prosil ho: ‚Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to!‘ On však nechtěl, ale šel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí dluh. Když jeho spoluslužebníci viděli, co se přihodilo, velice se zarmoutili; šli a oznámili svému pánu všecko, co se stalo. Tu ho pán zavolal a řekl mu: ‚Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil; neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou?‘ A rozhněval se jeho pán a dal ho do vězení, dokud nezaplatí celý dluh. – Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru.“

Petr se ptá kolikrát odpustit. Jak často vyřknout slovo odpouštím? V duchu nebo nahlas. A nabídne Ježíši rovnou velmi štědrou odpověď: "snad až sedmkrát?" Nevíme, v jakém časovém intervalu Petr uvažuje, ale někteří poukazují na tradici, že se jedná o počet odpuštění během jediného dne. Znamenalo by to, že Petr nabízí cca odpuštění každé tři hodiny. To je poměrně velkorysá nabídka. Ježíš mu odpovídá dvojím způsobem. 

Kvantita

Když je potřeba, tak i 77 - tedy při denním intervalu je to průměrně každých dvacet minut. Nebo 70x7=490 - tedy každé tři minuty. To je Ježíšova odpověď z hlediska kvantity. Odpověď dovedená v podstatě do absurdních cifer. Ať už by to bylo za den nebo i za delší období, Ježíšova odpověď v podstatě znamená "odpouštěj tolikrát, kolikrát bude potřeba". Klidně každých pár minut. Pokud bychom zůstali u počtů, tak ty nejsou tím nejdůležitějším. Proto se ani Ježíš s touto odpovědí nespokojí. Nejde mu jen to, aby lidé často pouštěli prázdná, byť honosná a potenciálně silná slova do větru. V Božím království jde o víc. Boží království se nepozná podle toho, jak často používáme určitá slova, ale právě podle toho, jakou mají daná slova váhu.

Kvalita 

Otázku po kvantitě Ježíš doplní odpovědí zdůrazňující kvalitu. Vypráví příběh, na kterém ilustruje kvalitu slova odpuštění. Právě proto, ať má slovo "odpouštím" hloubku. Ať člověk ví, co jím říká, když už ho říká. Co se za ním odehrává. Pedagog Ježíš se zamyslí nad tím, jak nejlépe předat lidem slova, která je učiní odpouštějícími. A rozhodne se použít formu příběhu. Příběhem vtahuje posluchače děje. Dnes jsme zvyklí naservírovat myšlenky lidem v co nejstravitelnější podobě. Ježíš jim, ale nedává pětibodové vyučování. Nebo dokonce sedmibodové, jak to mám v plánu já za chvíli. Vypráví příběh. Tím přirozeně zapojí jejich mysl, aby oni sami přišli na kvalitu slova odpuštění. Aby mu to prostě jen neodkývali „jo tomu rozumím“. Ale aby šli s příběhem domů. Přemýšleli nad tím a i po několika přečteních a po pár tisících letech stále v příběhu nacházeli nové rozměry. Ježíš nemá pod kontrolou výsledek, který daný příběh v lidech způsobí. Vzdává se této kontroly. Nechává na nich, respektive na nás, abychom si nad ním lámali hlavu. Pojďme se tedy jeho výzvy chopit a zamyslet se nad příběhem. Kázání jsem formuloval jako odpověď, na otázku: "Co říkám slovem odpouštím?"

Co říkám slovem odpouštím? 

Za každým vyřknutým slovem „odpouštím“ je skryt příběh. Možná i proto Ježíš volí formu příběhu. Právě ten dává slovu váhu. Bývá to příběh o bolesti a zranění, o důsledcích a zápasech, o hněvu i soucitu, o studu, poslušnosti i ctnosti. Je to příběh o lidskosti i Božství. O čem všem vypráví?

(I) SLOVEM ODPOUŠTÍM ŘÍKÁM: „UBLÍŽIL JSI MI“ 
Symbol: nůž (znázorňuje zranění)

Příběh o odpuštění začíná kapitolou o bolesti. Je to kapitola života, kde druhý člověk zasáhl svou řečí nebo svým chováním. Urazil vás, křivě obvinil, pomlouval, uhodil, ukradl, tahal za vlasy, křičel, mlčel, nepřišel, vyměnil, ponížil… Mohou být křivdy menší i větší, jednorázové i opakované, aktivní nebo deficitní. Aktivní ihned pocítím a rozpoznám. Deficitní jsou skryty. Znamená to, že mi někdo dluží lásku a pozornost, dluží mi pořádné doteky a můj mozek potom neumí vyhodnocovat hranice mého těla.  V Ježíšově příběhu je vina a bolest přirovnána k nesplatitelnému dluhu. To je velmi trefný příklad. Není to jednoduché přiznat si, že mi někdo ublížil. Člověk se za to stydí. Dělá, že je to v pohodě, nic se nestalo. Protože kdybych přiznal, že mi druhý ublížil, ukázal bych na svou slabost, křehkost a zranitelnost. Někdy je křivda tak vzdálená a neuchopitelná, že je těžké na ni přímo ukázat prstem.

(II) SLOVEM ODPOUŠTÍM ŘÍKÁM: „CHÁPU TĚ“ 
Symbol: židle (sedám si na místo toho, kdo mi ukřivdil)

V příběhu jsme četli, že se král nad se služebníkem ustrnul, měl s ním soucit, a proto odpustil. Služebník soucit neměl, a proto neodpustil. Soucit je v příběhu základní ingredience pro odpuštění – mám soucit a odpouštím. Nemám a neodpouštím. Je to klíčový moment. Bez této kapitoly se v příběhu o odpuštění nepohnu dál. Na tomto Ježíšově pozorování se dnes shodují všechny teorie odpuštění, na která jsem narazil. Bez schopnosti vidět viníka jako člověka a sedět na jeho židli, chodit v jeho botách, je odpuštění nemožné. Soucit, pochopení, vnímání lidské důstojnosti, i toho, kdo mi ublížil. Nemohu odpouštět monstrům a zrůdám, ale mohu odpustit lidské bytosti. V mé mysli se tedy druhý musí nejprve proměnit, z ohrožujícího monstra se musí stát v mé představě opět lidská bytost. A toho jsem někdy schopen, až když se od druhého oddělím. Teprve z dálky, chráněn vzdáleností, mohu v tom, kdo mi ubližuje, znovu vidět tvář člověka. Ve slově odpouštím říkám, že druhému trochu rozumím, chci mu rozumět, chci se do něj umět vžít. U někoho mi to půjde lépe, u jiného hůře, ale základní nastavení soucitu je zásadní.

Zkuste si položit následující otázky. Jaké, to pro něj bylo před tím, než vyřkl ona slova, která mě zranila? Jaká měl on sám zranění? Udělal to naschvál? Jaké je to být jím? Má výčitky svědomí? Kdo ublížil jemu? Jak můžete jako lidé podpořit svůj soucit s viníkem? 

(III) SLOVEM ODPOUŠTÍM ŘÍKÁM „NESU DŮSLEDKY“
Symbol: kámen (něco těžkého, co sebou vláčím)

Když král v příběhu odpouští dluh, tak ví, že to stejně musí někdo zaplatit. Peníze však nerostou na stromech. Ví, že to bude muset zaplatit on sám. To je součást jeho slova odpouštím. Ve chvíli, kdy odpouštím, tak přijímám důsledky křivdy druhého na mě a vyjádřím svůj souhlas s tím, že si je holt nesu. Je to přijetí osobní zodpovědnosti za důsledky, které má křivda na můj život. A to jsou někdy důsledky velmi radikální a dlouhodobé. Může mezi ně patřit například to, že kvůli špatné zkušenost s druhým se více bojím, nesu si jizvy, nejsem na škole, kde jsem chtěl být, nemohu si najít partnera, trpím úzkostmi atd. 

Mnoho lidí je motivováno odpouštět, proto aby se cítili lépe, aby byli v klidu a netrápila je minulost. Odpuštění je součást psychologie zdraví. Odpouštím, aby mi bylo lépe. Ale co když ne? Co když odpustit znamená nést tíhu viny druhého? Minimálně v tom, že já na svém těle a na své duši nesu jeho důsledky. V hebrejštině slovo odpouštím v podstatě znamená „zvednu tíhu“. Hebrejské slovo zní „násá“ tedy „nesu“. Je za tím obraz zvednutí břemene, zvednutí druhého člověka. Proto je i Starý zákon tak opatrný vůči výzvám k odpuštění mezi lidmi. Je to Bůh, který odpouští, ale člověk k tomu nucen není.  

(IV) SLOVEM ODPOUŠTÍM ŘÍKÁM „JSEM SVOBODNÝ“ 
Symbol: klíč (svoboda, kterou mám a díky které mohu vyjít z vězení neodpuštění)

Ježíš v příběhu vyzývá k „odpuštění ze srdce“. Jestliže je srdce v biblickém pojmosloví centrem člověka, mým středem a nejvnitřnějším já, tak je tu důraz na svobodu odpouštění. Nikdo mě k tomu nedotlačil, já jsem se rozhodl. Došel jsem k tomu a svobodně se pro to rozhoduji. A to někdy bude trvat, odpuštění chce čas, pokud k němu mám dozrát já sám ze srdce. Jedna paní jménem Maria Mayo napsala knížku o odpuštění a popisuje zážitek, kdy se jí do domu vloupali lupiči, zbili jí a ona skončila na jednotce intenzivní péče. Když se probrala z bezvědomí po několika dnech, stále nebylo jisté, že přežije. Obklopili ji její věřící přátelé a začali ji vyzývat k odpuštění, měli totiž strach, že když jim neodpustí, tak nepůjde do nebe. Ona sama to vnímala jako silný a nepříjemný tlak odpustit ne ze srdce, ale ze strachu nebo donucení. Nemyslím, že jí její přátelé radili dobře… 

(V) SLOVEM ODPOUŠTÍM ŘÍKÁM, „POSLOUCHÁM“ 
Symbol: Bible (stavím se poslušně pod autoritu Bible a nechávám ji, aby mě formovalo)

Ježíš v příběhu vyzývá k tomu, abychom odpouštěli. A nejen v tomto příběhu, je to jedno z jeho oblíbených témat. Když se jím nechám k tomuto přemluvit, tak vyjadřuji poslušnost. Možná mi odpuštění není úplně vlastní, ale vím, že Ježíš ví víc. On ví lépe než já. Já jsem žák a on učitel. Podřizuji se a nechávám se tvarovat do podoby, která mi zatím není vlastní, ale časem třeba bude. Párkrát zopakuji odpuštění a stávám se odpouštějícím člověkem. Odpuštění je něco, co udělám a pak se to propíše do mé osobnosti. Každý budeme mít pár vztahů k odpuštění, kde to bude náročné, ale u dalších pak jednodušší. Stojí to hodně na začátku, ale později v životě je to něco co je dobré umět. 

(VI) SLOVEM ODPOUŠTÍM ŘÍKÁM „BYLO MI ODPUŠTĚNO“
Symbol: zrcadlo (předmět, ve kterém vidím sám sebe, a tedy i své vlastní hříchy)

Ježíšova příběhová hádanka v sobě skrývá ještě další rozměr slova odpouštím. Odpouštím, protože mě samotnému bylo odpuštěno. Sám jsem byl dlužníkem vůči králi a on mi odpustil. Tato zkušenost s tím, že někdo měl soucit se mnou, tato nabytá svoboda je motivací k odpuštění.  Odpouští ten, komu bylo odpuštěno. Stejně jako miluje ten, kdo byl milován.  Zde je zmíněn děsivý rozměr Ježíšova podobenství. Služebník se zachová jako podrazák. Není to náhoda, že potká toho, kdo mu dluží. Kdyby z něj dluh vymáhal včera nebo před týdnem, všechny peníze by připadly králi. Je to jako člověk s dluhy vůči bance, kterému odchází peníze z účtu, a zaměstnavatel mu chce přidat a on řekne, ne dej mi to bokem na ruku, když to bude na účtu, stejně to skončí u toho, komu dlužím. Jakmile je služebník čistý, okamžitě chce zisk. Projeví se vypočítavý charakter, který nevidí druhého. Je zcela zaslepen sám sebou. Proto je králem nazván zlým. Není to tedy příběh o člověku, který chce odpustit, usiluje o to, ale nejde mu to. Je to příběh o člověku, který chce na druhých vytřískat co nejvíc pro sebe.  Princip je jasný, pokud mě Boží milost na praktické vztahové rovině neučinila více odpouštějícím člověkem, znamená to, že jsem ji sám vůbec nepřijal. 

(VII) SLOVEM ODPOUŠTÍM ŘÍKÁM: „SLIBUJI, ŽE…“
Symbol: Prázdný papír a tužka (list papíru, na který mohu v bodech sepsat svůj závazek)

Když se rozhodnu odpustit druhému, tak se něco změní. Něco se změní v mém vztahu k němu. Může to mít různé formy. Modlete se, přemýšlejte, pište si a ptejte se, jaké důsledky může vaše odpuštění mít do všedního života. Co sám sobě vůči druhému slíbím? V řeckém originále, podobně jako v češtině, je slovo odpuštění spojeno se slovem „pustit“. "Od-pustit" Je za tím obraz puštění něčeho, například kamene do vody. To je onen závazek. Budu to pouštět, až mě to znovu napadne. Až se hořkost ozve, nebudu si ji vyčítat, ale odhodím to. Možná sám sobě odpuštěním slíbím, že to druhému nebudu připomínat. Možná slíbím, že to nebudu připomínat ani sobě. Nebudu se mu mstít. Nebudu o tom vykládat všem lidem okolo. Můžu slíbit, že udělám vstřícné gesto vůči němu. To už záleží na vás, k čemu vás Boží duch povede. Možná dokonce, pokud bude druhý bezpečný, tak mu i řeknu, co mu odpouštím a udělám tak krok k usmíření. 

Nejde jen o to kolikrát slovo "odpouštím" řeknete! Ale jde o to, jakou váhu mu dáváte. Obsahuje v sobě tyto roviny, o kterých jsem teď mluvil? Boží království se promítá do naší reality, když slovo „odpouštím“ má hloubku. Říkám jím: ublížil jsi mi, chápu tě, nesu důsledky, jsem svobodný, poslouchám, bylo mi odpuštěno a slibuji! To je sedm dimenzí slova odpouštím.

Boží odpuštění

Co říká Bůh, když mi říká, že mi odpouští? Říká to stejné, o čem jsme do teď mluvili. Význam slova je stejný. Má i stejnou hloubku. I za jeho slovem odpouštím je příběh. Dlouhý velkolepý příběh psaný na stránkách Bible a hluboce zakořeněn do myšlení lidí. I Bůh ve slově odpouštím říká…

… Ublížil jsi mi. Zhřešil jsi. Nechal jsem si tebou ublížit, stal jsem se zranitelným a nechal jsem na sebe dopadnout váš hněv, visel jsem na kříži jako zranitelný Bůh. Nestydím se za to, že mě takhle vidíš jako zranitelného. Nemusím se za to stydět a v tom případě ty také ne… Chápu tě, vím, že jsi to měl těžké, neomlouvá tě to, ale chápu. Seděl jsem na tvé židli. Zažil jsem v Kristu každé pokušení jako ty. Vím, jaké to je… Já nesu důsledky, celý dluh tvé viny nesu a splácím já…  Jsem svobodný. To, že ti odpouštím, je mé osobní svobodné rozhodnutí ze srdce a z lásky k tobě. … I já poslouchám. Jsem věrný svému vlastnímu slovu. Já všemohoucí Bůh jsem se omezil vlastními zákony, abych pro tebe byl bezpečný. Pro tebe, který jsi v mé smlouvě…. A slibuji, že to proti tobě nevytáhnu, že si to nebudu znovu připomínat. I já ti to pustím. Zavazuji se, že ti budu dávat druhé šance. Dokonce to nejhorší, co jsi udělal, proměním ve svou slávu. V příběh, který bude stát za vyprávění. 

Výzva

Petr se ptá Ježíše na kvantitu, „kolikrát mám odpustit“ a nabídne velkorysou sedmičku. Ježíš je však ve své odpovědi ještě velkorysejší. V podstatě řekne, že co se týče kvantity, je to neomezené. Odpustíš tolikrát, kolikrát bude třeba. Klidně každých pět minut. Ale vlastně mu přijde důležitější ke kvantitě přidat i rozměr kvality. Pokud bychom se zaměřili jen na kvantitu, mohlo by slovo „odpouštím“ ztratit na hodnotě, vyčpět a zdevalvovat. Zvláště pro nás, kteří jsme v církvi zvyklí používat některé duchovní pojmy velmi často. Včetně slova odpouštím, odpuštění a milost. Proto Ježíš ke své odpovědi přidává i příběh o kvalitě a hustotě slova odpouštím. Nedával lidem jen přednášku o sedmi bodech, jak jsem to udělal já teď. Kdybych teď skončil, nebyl bych věrný způsobu Ježíšovy komunikace. Nechal bych vás jen v roli pasivních posluchačů. A to si nemohu vůči textu dovolit. Ježíš aktivizoval mysl svých posluchačů, aby sami přemýšleli. Takže vás zvu, abyste během následující písně a během modliteb chodili dopředu a sáhli si na každý z těchto předmětů. Strávili s ním chvíli. Připomněli si, co všechno říká Bůh, když říká vám „odpouštím“ a připomněli si, jakou hloubku může mít i vaše slovo „odpouštím“.