Jen se ztiš před Bohem, má duše, vždyť od něj je má naděje. Žalm 62:6.
Umlkni před Hospodinem a toužebně na něj očekávej.  Žalm 37:7.
Hospodin je ve svém svatém chrámu. Ztiš se před ním, celá země! Abakuk 2:20

Právě jsme byli pozváni k zastavení a ztišení. Rozprostírá se před námi velikonoční týden. Je to týden plný zvratů. Každý den je úplně jiný. Na Květnou neděli zástupy skandují "hosana", až se město otřásá. Později slyšíme křik v chrámu, když z něj Ježíš vyhání obchodníky. V průběhu týdne roste napětí. V zákulisí se šeptá a kují se pikle. Předtím než se rozezní radostná melodie vzkříšení, čeká nás ještě tichá Bílá sobota. Po náročném pátku se šlehajícími biči, křikem mučených i posměchem davů je sobota plná ticha, prázdnoty a nevěřícné otupenosti. Čeká nás bouřlivý týden, ve kterém bude prostor pro radost, křik, pláč i ticho. A právě tichem dnes začneme. Jakou hodnotu může mít člověk, který mlčí?  Jakou hodnotu může mít mlčící společenství nebo celá společnost? Vzpomínám si na jaro před dvěma lety, kdy jsem sedával na zahrádce v centru Olomouce a naslouchal tichu uzavřeného města. Nejezdily tramvaje, obchody byly zavřené, ulice prázdné. Jako by se země opravdu ztišila. Letošní Velikonoce slavíme zase jinak. Toužíme opět po tichu a klidu. 

Otázky Žalmu 110

Nacházíme se v předvelikonočním období a sledujeme Ježíše a žalmy, které citoval. Začneme pohledem na Žalm 110. 

Davidův žalm. Výrok Hospodinův mému pánu: Usedni po mé pravici, dokud nepoložím tvé nepřátele za podnož tvých nohou. Tvé mocné žezlo vyšle Hospodin ze Sijónu: Panuj uprostřed svých nepřátel! Tvůj lid přijde dobrovolně v den tvého vojska v důstojné svatosti. Tvá mládež ti bude rosou z lůna úsvitu. Hospodin přísahal a nebude toho litovat: Ty jsi kněz navěky na způsob Malkísedeka. Panovník po tvé pravici srazí v den svého hněvu krále. Bude soudit národy, naplní vše mrtvými těly, srazí hlavu nad velkou zemí. 7 Napije se z potoka na cestě, proto zvedne hlavu.

Žalm vyvolává spoustu otázek. Kdo je oním pánem, o kterém se zpívá? Je to bojovník Abraham, sám král David nebo snad ještě někdo jiný? Proč Bůh dotyčného usazuje vedle sebe na trůn a nechává ho pasivně čekat a pozorovat porážku nepřátel? Nemá to být naopak? Není král tím, kdo před Boží tvář přináší informace o svých vítězstvích? „Bože, právě jsem pro tebe dobil další území“. Proč je to v žalmu opačně? Je oním pánem král, jak se jeví z prvních veršů, nebo kněz, jak to vypadá v druhé části žalmu? Prostě a jednoduše, mám si postavu představit, jakože má kněžské roucho nebo královskou korunu? Proč mi tu i Bible zase vykresluje mrtvá těla, když jich jsou plné zprávy. Co si z toho máme vzít my? Žalm plný otázek. Přiznám se, že na většinu z nich odpovědi neznám. Třeba nám ale pomůže podívat se na situaci, ve které Ježíš sám žalm použije. 

Argumentační souboje

Jedná se o příběh z velikonočního týdne. Ježíš se opakovaně dostává do střetu s lidmi, kteří ho chtějí nachytat. Už minule jsme četli o hněvivé reakci velekněží a farizeů na Ježíšovo podobenství o kameni, který oni odmítli, ale z kterého se jednou stane něco fenomenálního. Ve 22. kapitole Matoušova evangelia máme zaznamenáno několik slovních a argumentačních soubojů Ježíše s opozicí.

První kolo: 22:15 Tehdy farizeové šli a poradili se, jak by ho chytili za slovo a poslali k němu své učedníky spolu s herodiány… Následuje první kolo souboje ohledně placení daní. Ježíš odpoví chytře. Vtipně posluchače vykolejí a ubrání svou pozici.

Druhé kolo: 22:23 V ten den k němu přišli saduceové, kteří říkají že není vzkříšení a zeptali se ho… a následuje druhé kolo, tentokrát na téma posmrtného života.  I zde Ježíš odpoví chytře a geniálně.

Třetí kolo: 22:34 Když farizeové uslyšeli, že umlčel saduceje, sešli se spolu a jeden z nich, zákoník ho chtěl zkoušet a zeptal se… Následuje třetí otázka týkající se nejpodstatnějšího přikázání. I tady Ježíš vysype z rukávu správnou odpověď. Podobně jako by to dokázal kdokoliv z přihlížejících.

Tři kola. Tři otázkové útoky. Tři témata. Daně, posmrtný život i smysl života předsmrtného. Stejná struktura, přichází oponenti a ptají se. Chtějí Ježíše nachytat, aby odpověděl špatně. Jsou nastavení ho okamžitě chytit za slovo a odsoudit, jakmile by řekl něco, co je z jejich pohledu očividně špatně. Možná ho také chtějí odhalit a zesměšnit před zástupy jeho fanoušků.

Čtvrté kolo: Teď však přichází čtvrté kolo argumentačního zápasu, a to je od začátku jiné. Především proto, že ten, kdo se ptá, je sám Ježíš. Z defenzivy přechází do ofenzivy. Jen poslouchejte. 

Když se farizeové shromáždili, Ježíš se jich zeptal: „Co si myslíte o Mesiáši? Čí je syn?“ Řekli mu: „Davidův.“ Řekl jim: „Jak to tedy, že ho David v Duchu nazývá Pánem, když praví:,Řekl Pán mému Pánu: Seď po mé pravici, dokud tvé nepřátele nepoložím za podnož tvých nohou? Jestliže ho tedy David nazývá Pánem, jakpak je jeho synem?“  A nikdo mu nemohl odpovědět ani slovo; od toho dne se ho již nikdo neodvážil zeptat. 

Matouš 22:41-46

Ježíš otázkami dostane moudré a vzdělané představitele společnosti do patové situace TICHA. Neodpověděli ani slovo. Zmlkli. Nejprve jim položí jednoduchou otázku. Podobně jako oni jemu „co si myslíte o Mesiáši? Čí je to syn?“ Odpověď zná každý. To je přece primitivní. O Mesiáši jsme milionkrát přemýšleli a mluvili. Vystřelí svou odpověď. No, Davidův. Ježíš má připravenou druhou otázku. Cituje Žalm 110 a zeptá se: "Proč tedy David považuje Mesiáše za svého pána, když je jeho potomek?" Nejsou schopni mu odpovědět. Jen si představte, že se vás někdo zeptá a vy neznáte odpověď. Mlčíte a mlčíte, rozpačitě se díváte okolo sebe, potom však gravitace přitáhne váš pohled dolů a vy skloníte hlavu. Nedokážu si představit jinou pozici zahanbeného a poraženého mlčícího těla než se skloněnou hlavou. Jen si vzpomeňte, jestli jste někdy stáli před tabulí ve škole a dostali od zkoušejícího záludnou otázku, kterou jste se nenaučili. S každou další vteřinou vašeho mlčení bylo ticho tíživější. Kam upřít zrak? Jedině dolů. Neschopnost odpovědět je prohrou na celé čáře. Proto nám učitelé před zkouškami opakují, hlavně řekni aspoň něco. Nejhorší je, když zůstaneš zticha. Stres, stud a úzkost. Emoce nakonec zablokují i ty poslední zbytky racionálního myšlení. Čím déle zkušenost trvá, tím menší je pravděpodobnost, že řekneme něco smysluplného. To je zážitek, který si naše tělo bude hodně dlouho pamatovat. „Nikdo mu nemohl odpovědět ani slovo“. Všichni mlčí. Ticho se prohlubuje. Proč neodpovídají?

Hbitě odpovídáme na ty otázky, které už jsme si pokládali, na které jsme zformulovali odpovědi a které spadají do oblasti, ve které se cítíme být experty. To jsme pak narovnaní, mluvíme s jistotou a ostatní jen žasnou, jak se dovedeme hbitě ohánět jazykem. Z této pozice Ježíšovi oponenti kladou první tři otázky.  Ježíš však nakonec položí otázku, na kterou nelze jednoduše odpovědět. Ptá se na něco, o čem předtím nepřemýšleli. Je to svým způsobem hádanka, se kterou si dodnes nevíme rady. Tedy alespoň já si s ní rady nevím. Cituje žalm, který jak jsme si všimli v úvodu, vyvolává řadu otázek. Ježíšovi oponenti svým mlčením uznávají jeho vítězství. Strach jim brání pokračovat v rozhovoru. „Neodvážili se ho už zeptat“ Potkali někoho, kdo je větší a silnější než oni. V tuto chvíli už není důležitá abstraktní teologická otázka, jestli je Mesiáš Davidovým synem, či Pánem, případně jak tyto dvě vazby spolu souvisí. Jedno je jisté, na emoční a vztahové rovině v tu konkrétní chvíli jim jejich těla právě teď bijí na poplach a říkají, že ať už to bylo s Davidem a Mesiášem jakkoliv, tak Ježíš je právě teď větším Pánem než oni. A to je ideální důsledek Ježíšovy otázky. 

Více než David

Ježíš je Mesiáš, přichází jako nový vůdce. Jeho zbraně a strategie boje jsou jiné než ty ze starých davidovských příběhů. Jestliže je Davidovým potomkem, tak svého předka v mnohém předčil.  Neroztáčí prak, ani se obratně neohání mečem. Přesto dovede sebejisté nepřátele srazit na kolena. Dává jim právě teď zažít svou moc. Svým mlčením vyslovují pokorné: nevím. Není to však jejich svobodné rozhodnutí, ani něco, k čemu by došli hloubáním a změnou postoje. Ježíš je k tomu přinutil. Právě v tuto chvíli se v jednom přítomném momentu mezi několika desítkami lidí uskutečnilo to, co David v Duchu svatém vepsal do Ž 110: „Dokud ti nepoložím nepřátele pod nohy.“ Ježíšovi nepřátelé po slovním souboji nemají spoutané ruce, ani nemají vnější šrámy na těle. Přesto si budou dlouho pamatovat porážku. Byly spoutány jejich jazyky, šrámy utržila jejich pýcha a pokořit se byla nucena jejich srdce. Dokonce ani nemohou obvinit Ježíše z provokace, protože to byli oni, kdo ho vyzvali na argumentační souboj. To oni na něj třikrát zaútočili promyšlenými piruetami a zákeřnými útoky otázek. Ježíš se však vždy bleskově vyhnul, odpověděl překvapivě moudře a správně. Až nakonec přechází do útoku a oni po dvou pohybech umlkají a klopí zrak. Stále však mají život! Ježíšův duchovní boj je bojem milosti. Nebojuje proti lidem. Nechce je zabít. Nestíná hlavy. Bojuje proti jejich pýše, zabíjí moudrost a stíná hlavu vědomostem. To proto, aby je samotné zachránil před důsledky jejich hříchu.

Ježíš nám předvedl, jak může vypadat pomazaný kněz a král zaslíbený v Ž 110. Má své způsoby, jakými vede duchovní boj o každého jednotlivce, zásadního pro Boží království. Někoho něžně postaví na pevnou půdu, kde zjistí, že může žít víc k Boží slávě. Hladové nasytí a dodá jim sílu. A ty, kdo si pyšně kráčí světem a mají na vše odpověď, srazí v otázkovém souboji na kolena. Všichni nakonec jednou řeknou: „ty jsi vítěz“. Všichni pokorně umlknou, sklopí hlavu a uznají: nevím. Včetně tebe a mne.

Ticho před Bohem

Mlčení před Bohem má svůj velký význam. Přitom není mlčení jako mlčení. Tak jako doma může být ticho spokojené a uvolněné, stejně jako ticho napjaté. Pořád je to ticho, ale zní jinak. Podobně i před Bohem umlkáme různě. Farizeové a kněží umlkli jako poražení, ale uvnitř zůstali zahořklými a naštvanými. Proto ticho, které vzniklo, bylo tíživé a rostla v něm touha zabít, touha, která se již brzy naplní. Jejich ticho bylo vynucené, nepřijali ho vnitřně, nebyla v něm pokora. Proto jsou nám příběhem dáni jako odstrašující příklad i ve svém vynuceném tichu. Jsme zváni k jinému zmlknutí před Bohem. Pokorně podřízenému. Víme totiž, že i když nad námi zvítězí a porazí nás, tak s námi dále zachovává vazbu. Víme, že si před ním můžeme dovolit nevědět, mlčet. Pozitivně to vyjadřuje Jób slovy:

Nato Jób Hospodinu odpověděl. Řekl: Hle, jsem nepatrný, co ti mám  odpovědět? Kladu si ruku na ústa. Promluvil jsem jednou a již odpovídat nebudu, i podruhé, ale vícekrát ne. 

Jób 40:3-5

Tiché modlitby. Pojďme se dnes modlit v tichu. Vaše věty mohou začít slovy: Bože uznávám že nevím… Kladu si ruku na ústa…  To vše proto, že věříme, že naše společné pokorné mlčení bylo velkým Božím vítězstvím.