Vzkříšení: obnova vztahů lidí i přírody
Bratislava, 23. 4. 2022

Intro: Efezským 1:7-10, 20-23
Čtení: Žalm 22:23-32, Matouš 28:1-10, 16-20
Anotace: Ježíš byl vzkříšen. Na pozadí našeho života stále ještě doznívá radostná melodie, která se rozezněla na neděli vzkříšení. Rozpad a oddělenost smrti byla překonána silou vazby obnovujícího života. Bůh nechal napsat příběh o vzkříšení na listy starých pergamenů, podobně jako do každého zeleného lístečku, který se na jaře obnoví. I my v síle Ducha svatého píšeme na listy knih svého života příběh o obnově vztahů mezi lidmi i přírodou. Vždyť jsme součástí rozšiřující se sítě vztahů obnovující svět k Boží chvále. 

 

Náš Bůh nenapsal příslib vzkříšení jen na stránky knihy, ale do každého listu,
který se na jaře obnoví.

Martin Luther

Na pozadí našeho života stále ještě doznívá radostná a důstojná melodie vzkříšení. Vždyť je to teprve týden, co byly Velikonoce. Nehodili jste Velikonoce jen tak za hlavu, ale v této sérii kázání si je stále vychutnáváte a vstřebáváte jejich dozvuky. Z toho mám radost. Vždyť jestliže byl Ježíš opravdu vzkříšen, nelze tuto zprávu jen tak odložit a posunout se k dalším povinnostem života. Zůstává v nás, stále živá, jako ducha povznášející píseň. Jako hudební skladba, která tepe v rytmu nového vzkříšeného života a k tomu ještě voní jarem…

Kázání bude vycházet z propojení dvou textů. Jednak ze druhé části Žalmu 22 a závěru Matoušova evangelia, 28. kapitoly. Takovéto dvojice textů z žalmů a evangelia jsme letos četli v rámci akce Čtyřicet dní s Biblí v Česku. Oba texty už jsme slyšeli v úvodu. Začneme u Matouše, pak se přesuneme do žalmu a zakončíme opět u Matouše.

Smrt a vzkříšení v evangeliu

„Vy se nebojte. Vždyť vím, že hledáte Ježíše, toho ukřižovaného. Není zde, neboť byl vzkříšen, jak řekl. Pojďte a podívejte se na místo, kde ležel Pán. A rychle jděte a povězte jeho učedníkům, že byl vzkříšen z mrtvých; a hle, jde před vámi do Galileje, tam ho spatříte. 

Matouš 28:5–7

Smrt jako oddělení

Byl vzkříšen z mrtvých“… Smrt je zkušeností oddělení, rozpadu a rozkladu. Smrt oddělí člověka od jeho blízkých. Přeruší se kontakt. Nedochází ke sdílení pohledů, doteků, pohlazení ani slov. Oddělení smrti se projeví nejen navenek, ale i uvnitř samotného těla. Naše tělo je propojený systém vztahů, neustále spolu jednotlivé části komunikují. Skrze nervové elektro-chemické přenosy informací, hormony, neurotransmitery a další propracované mechanismy. Právě teď jak tu sedíte a já stojím, probíhá v našich tělech čilá komunikace. To je život. V mrtvém těle dochází k rozpojení. Části přestávají komunikovat. Srdce přestane pumpovat krev, nervové vzruchy ustanou. Tělo přestane produkovat hormony a iniciovat růst, změnu a nezbytné procesy. Zmizí svalové napětí. Smrt je rozpojením uvnitř těla. Hlava a ruka už spolu nemají vůbec nic společného. Taková byla i Ježíšova smrt. Ježíš byl ve smrti oddělen od světa a svět od Ježíše. I Ježíšovo tělo samo v sobě přerušilo veškerou komunikaci. To je smrt. Smrt je oddělení.

Jedinečnost vzkříšení

byl vzkříšen z mrtvých“…Jestliže byla smrt na kříži zkušeností oddělení, je vzkříšení zkušeností obnoveného a trvalého připojení. Vzkříšení je netušená síla ducha, která se staví proti přirozenému rozpadu. Vzkříšení jako takové v přírodě neexistuje. Z látek, na které se po smrti rozpadá živá tkáň, sice v přírodě povstává život nový, ale ten má jen pramálo společného s tím původním. Bakterie, červy, hlína, ze které čerpají živiny rostliny, není tím stejným životem. A už vůbec se nezdá, že by se přenášel zázrak vědomí. V přírodě známe proměnu, přerod, obnovu, pokračování linie života, ale ne vzkříšení. Ježíšovo vzkříšení bylo naprosto jedinečné. Přineslo obnovu původních vztahů. 

Přestože v přírodě samotné ke vzkříšení nedochází, je to právě příroda, která o vzkříšení vypráví. Jak to trefně vystihl Luther v úvodním citátu. Jarní příroda, každý zelený lístek vypráví o vzkříšení, přestože sama vzkříšením v kristovském smyslu není. Stejně jako text psaný inkoustem na stránkách papíru vypráví příběh o vzkříšení není samotným vzkříšením. Odhalí ho až mysl člověka, která čte znaky vyprávějící příběh.  Podobně je to i mysl člověka víry, která odhaluje v přírodě příběh vzkříšení. Ježíš svým vzkříšením vnesl do světa přírody a společnosti něco zcela nového, a přitom navázal na cosi běžného, pro necitlivého a nevšímavého člověka snad až něco všedního. Posvěcuje tím každodenní a každoroční malé obnovy. Všechny obnovy vypráví stejný příběh, přestože sami o sobě tímto příběhem nejsou. Smrt je odpojením a rozkladem, vzkříšení je obnovením přerušených vazeb. 

Smrt a vzkříšení v žalmu

Smrt jako oddělení

Pojďme se teď přesunout do Žalmu 22. První část žalmu byla o utrpení Božího služebníka. Byla scénářem pro evangelijní záznam Ježíšovy zkušenosti na kříži. Když se z kříže natahuje k lidem pro porozumění a spojení, cituje právě začátek žalmu. Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil. Možná, aby si ho ostatní mohli mumlat, přeříkat a aby tak měli možnost vidět svět jeho očima. První část žalmu popisuje smrt, rozpojení vazeb uvnitř těla - vykloubení kostí, rozteklé srdce, rozdrásané nohy, rozlévám se jako voda. Popisuje také rozpojení vazeb mezi lidmi – civí na mě, ale nerozumí mi, bůh mě opustil, lidem jsem odporný, obklíčili mě, nejsou to ani lidi, ale zvířata. Tato část žalmu vypráví o smrti a oddělení uvnitř těla, ale i navenek mezi lidmi. Ježíš se s touto částí bytostně ztotožnil. 

Obnova spojení

Mezi verši 22 a 23 dojde k radikálnímu zlomu. Žalm se najednou odpoutá od přítomné scény vnějších nepřátel a vnitřní bolesti a otevře se budoucnosti. Následuje gejzír poeticky propletených pozitivních představ. Všimneme si čtyř z nich.  

1)    Představa rozšiřujícího se záběru lidí. Žalmista mluví o skupině lidí, která se neustále rozšiřuje; od bratří, přes shromáždění, po celý národ izraelský, až ke všem končinám země a ke všem národům. Od malé skupiny lidí nazývaných bratry k národu až k něčemu globálnímu. Dokonce jde ještě dál ... k lidem, kteří už zemřeli (... i ten, kdo svou duši při životě nezachová) a pak grandiózní finále žalmu:  k lidu, který se teprve zrodí...   Jako když hodíte velký kámen do jezera a vlnky se rozběhnout po hladině až ke břehu. 

2)    Představa, že tato globální síť lidí mrtvých i živých ze všech národů chválí Boha a slouží mu. Je navzájem propojena. A propojuje se ve třech oblastech. Uctívá jedním směrem, spojuje se v jedné chvále. „chvalte ho“ „ctěte ho“ „klaňte se“. Jedí spolu. Nasytí se. Slouží Bohu. 

3)    Představa, že tato lidská síť je pozitivně propojená se zemí a přírodou. Lidé a země jdou v žalmu ruku v ruce. Končiny země a čeledi národů mají funkci paralelních obrazů. Lidem se na zemi v dlouhodobé mnohogenerační perspektivě dobře daří a mají co jíst. To není jen tak. Stav národa se odráží na stavu přírody. Je to společnost trvale udržitelného života. 

4)    Čtvrtá pozitivní představa je zmíněna jen v náznaku. Jakoby ji sám žalmista vyslovoval s opatrnou bázní. Četli jsme tajemnou zmínku „jejich srdce bude žít věčně“… 

Jednota lidí, přírody, světa, dostatek jídla a věčný život - teologové tuto vizi Starého zákona nazývají mesiášským věkem. Především bychom však tento stav mohli charakterizovat slovem propojení, obnovení spojení. Jestliže smrt byla odpojením, tak tady je propojení. Znakem obnovy je společná hudba a chvála, společné jídlo a služba jednomu Bohu. 

Obnova po vzkříšení

Pojďme se vrátit zpět do Matoušova evangelia. Ježíš vzkříšením stále zůstává v Žalmu 22. Začíná obnovu vzkříšením vlastního těla. Krev se rozproudí, nervy vyšlou signály, každá buňka začne dělat svou práci. Nepředstavitelné. Ale u této osobní obnovy nezůstane. Pokračuje dál a rozšiřuje se podobně, jak jsme to mohli vidět v žalmu. Od malé skupinky bratří až k něčemu časově vzdálenému a globálnímu. Začíná obnovovat vztah s těmi, kteří mu byli od počátku nejblíže. Opakovaně k nim přichází, zjevuje se jim. Padesát dní posiluje nové zkušenosti učedníků s jeho vzkříšeným já.  Mají možnost ho zažít a ujistit se, že vzkříšení není jen přelud. Pokud by jen jednou Ježíše někde vzkříšeného zahlédli, mohli by si později říci, že to byl přelud. Ale pokud někoho opakovaně vidím celý měsíc, je to obnovené. Ježíš se s nimi osobně loučí, možná uzavírá některé události. Tak jako s Petrem se vrací zpět k zapření a ujišťuje ho o tom, že s ním dále počítá. A Tomášovi ukáže své rány. Je to obnova vztahu, která je fyzická. Společná jídla, rozhovory, grilování ryb na břehu jezera…jako bychom slyšeli odraz žalmu „budou jíst a nasytí se“ „budou jíst a klanět se před jeho tváří“

Zatím však došlo k obnově vztahu pouze s jeho nejbližšími. Co ostatní lidé? Vždyť žalm měl mnohem větší perspektivu. Obraz rozšiřující se sítě lidí mrtvých i živých, kteří boha chválí, slouží mu a jedí. Ježíš je v souladu s puzením žalmu, a proto přichází s novou strategií. Padesátidenní období obnovy vztahu skončí a on je vzat vzhůru, jak jsme četli. Ale ještě předtím dá svým blízkým úkol, ve kterém opět nepřímo odkazuje na Žalm 22. 

Ježíš přistoupil a promluvil k nim: „Byla mi dána veškerá pravomoc na nebi i na zemi. Jděte [tedy] a čiňte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku. 

Mt 28:18–20

Planeta je příliš veliká a lidí na ní příliš mnoho, aby fyzicky obnovil vztah s každým člověkem jednotlivě. Aby si dal rybu s každým. Aby na břehu jezera vedl intimní vztahový rozhovor vyznání lásky s každým. Nechce to odbít nějakým zázračným kouzlem, které by násilně způsobilo změnu v každém člověku. To by bylo příliš vulgární. Proto vysílá ty, kterým daroval svého Ducha, aby propojil sebe se světem skrze ně a jejich slova. Vypouští do světa síť učedníků spojených Duchem. Lid, který má od  počátku potenciál a ambici stát se globální sítí, pokrývající celý svět. Není to síť virtuální, ale fyzická. Stejně fyzická a hmatatelné jako bylo Ježíšovo vzkříšené tělo.  Symbolem jejich obnoveného propojení je křest. Jeho připomínkou Večeře Páně. Tělesné vzkříšení má být zvěstováno tělo na tělo. Obnova vztahu Boha a světa ve vzkříšeném Kristu se vtěluje do obnovy mezilidských vztahů a je neoddělitelná i od obnovy vztahu k přírodě.

Jsme součástí...

Já i vy jsme součástí této sítě lidských vztahů. Tělo Kristovo se i tyto Velikonoce obnovuje. My jsme Kristovo přítomné tělo, které je teď dané světu, nejen v utrpení, které se světem neseme, ale i ve vzkříšení. V obnově vazeb, kterou v Duchu svatém iniciujeme. Je to Duch, pronikající hmotou. 

Rozhlédněte se okolo sebe. Co zavání smrtí, rozkladem a oddělením? Co naopak obnovou? Jak by obnova vzkříšení mohla vypadat ve vašem životě? Možná obejmete člověka, kterého jste dlouho neviděli. Tento projev obnovy vypráví příběh o Kristově vzkříšení. Poklidíte na své zahrádce, smetete listí a obnovíte záhonky. Tento projev obnovy vypráví příběh o Kristově vzkříšení. Po pandemických opatřeních obnovujeme znovu aktivity, vidíme se bez roušek na blízko, intimněji. Tento projev obnovy vypráví příběh o Ježíšově vzkříšení. Obnovujeme vztah i s těmi, kteří Krista zavrhli, provinili se, zhřešili jakýmikoliv projevy nelásky vůči nám i druhým, a zvěstujeme radost z obnovy vztahu. Vždyť Ježíš je vzkříšen a my jsme lidé vzkříšení. 

Závěr

Jsme součástí oné rozšiřující se sítě lidí táhnoucí se dějinami, která zaslechla píseň vzkříšení. Ježíš byl vzkříšen, to je příběh, který vypráví listy pradávných knih i jarní listy stromů. Je to příběh, který vyprávíme i my. Pokaždé když obnovíme spojení sami v sobě, mezi lidmi i mezi sebou a přírodou, tak zpřítomníme část příběhu o Kristově vzkříšení. Není sama o sobě vzkříšením, stejně jako text inkoustem napsaný není sám svým obsahem. Každá obnova se tak stává něčím posvátným, přestože postrádá zázračnou kvalitu obnovené tkáně Kristova těla. 

„Náš Bůh nenapsal příslib vzkříšení jen na stránky knih a do každého listu, který se na jaře obnoví, ale vyprávíme o něm i my, kteří na stránkách našeho života obnovujeme vztahy se sebou, s druhými i s okolní přírodou.“