Vstoupili jsme do předvelikonočního období. Přemýšlel jsem a modlil se za to, jak se na svátky můžeme společně připravit. Nakonec ve mně vykrystalizovalo jedno přání. Rád bych, aby každý z nás tyto Velikonoce mohl vědět, že umřel a byl vzkříšen někdo, kdo je nám blízký. Nejen dávný učitel, nadpřirozená bytost, věčný princip, Božský syn nebo královský hrdina. Ale někdo blízký. Koho známe. S kým máme styčné body. Následující neděle chci proto věnovat osobním momentům z Ježíšova života. 

Během studia na teologickém semináři nás zajímaly osobní stránky našich učitelů. Neptali jsme se jen na obsah probírané látky, ale i na rodinu a víru. Jejich odpovědi posílily blízkost. Podobně fascinující je pro mě přečíst si autobiografii známé osoby nebo si s ní poslechnout rozhovor. Moderátoři populárních talk show často otázkami zabrousí do soukromí svých hostů. Chtějí dát divákům zažít určitou blízkost k celebritě. Jak ses vypořádal s depresemi? Co tvé první lásky? To lidi zajímá. Nebo si vezměte dospívajícího človíčka, který se snaží z rodičů vytáhnout jejich tajemství. Strhnout masku dospělého a vidět za ní opravdový zápas, možná i slabost. Dobře si pak pamatují, co od nás slyšeli.

Proč nás to zajímá? Možná proto, že nechceme vidět jen něco vyumělkovaného, povrchního, předem připraveného, neosobního a teoretického. Toužíme vidět to, co je na druhém autentické a lidské, možná i obyčejné. Něco, s čím se můžeme ztotožnit. Osobním sdílením se posiluje blízkost. Když slyším, že druhý sdílí i své vnitřní rozpory, touhu, zápas, radost, vášeň i bolest, je mi blíž, protože vím, že to, co je v něm, je i ve mě. Mým přáním tedy je, abychom na Velikonoce viděli blízkého Ježíše. Proto nám chci ukázat pár jeho osobních rysů tak, jak se nám dochovali v evangeliích. 

Evangelia popisují Ježíšovo veřejné i soukromé vystupování. Zaznamenávají jeho zázraky i reakce na druhé lidi, příběhy, které vyprávěl, příměry, které používal i vyučování. Všechno je to obsahově důležité. Zároveň však narážíme na limity textu jako komunikačního média. Text nezachytí Ježíšův výraz obličeje, tón řeči ani pozici těla. Oné osobní roviny je tak přirozeně málo. Přesto i evangelia sem tam maso vyprávění okoření osobní poznámkou.  Ukážou, že Ježíš nebyl nedotknutelný stroj, chladný profík ani vymeditovaný mystik nad věcí. Naznačí jeho osobní tvar. Jako by malovala portrét. Ale každý jinak.

Matouš má tyto osobní vstupy metodicky seřazené. Od soucitu až po velikonoční bolest. Obraz tváře, kterou vykresluje, je tvář postupně se stahující bolestí. Marek má o dost víc zmínek o Ježíšově prožívání. Očividně si Petr dobře všímal a zapamatoval Ježíšovu neverbální komunikaci. Úžas, povzdech, hněv, láska, soucit. Opět jeho tvář směřuje k velikonočnímu utrpení. Jako by opakovanými tahy stínoval jeho portrét. Jan má ještě víc zmínek o Ježíšově prožívání. Zaznamenává i dost výroků, ve kterých Ježíš popisuje sám sebe. Především je to láska jako jeho nejvýraznější rys, potom zármutek, radost a zápal. Janův portrét zvýrazňuje linií několika rysů. Silné tahy štětcem. Lukáš má osobních a emociálně nabitých zmínek nejméně, ale neopakují se. Jako by vykreslil čistými a jasnými liniemi tvar jeho tváře. Každou emoci jen jednou. Soucit, radost, smutek, vnitřní rozpor i úzkost. My se podíváme právě na portrét Lukášův. Položíme Ježíši pár osobních otázek: Jaké bylo tvé dospívání? Co ti udělalo velikou radost? Prožíval jsi v sobě rozpor? Kdy jsi naposledy plakal? A těsně před Velikonocemi se zeptáme: Co tě v nejbližší době čeká? 

Jak probíhalo tvé dospívání? 

Příběh o Ježíšově dětství v podání Lukášova evangelia známe téměř zpaměti. Čteme ho každé Vánoce. Lukáš nám navíc také dá nahlédnout do Ježíšova dospívání. Stačí mu pár vět, aby vystihl specifika, obtíže, radosti i význam tohoto zásadního životního přerodu. Vzhledem k tomu, že si své útlé dětství nepamatujeme, tak je toto první příběh, kde se s hrdinou Ježíšem můžeme ztotožnit. Uvidíme, jestli nám bude blízký.

Dítě pak rostlo a sílilo naplňováno moudrostí a Boží milost byla s ním. Jeho rodiče chodívali každý rok do Jeruzaléma na svátek velikonoc. Také když mu bylo dvanáct let, vystupovali do Jeruzaléma, jak bylo o této slavnosti zvykem. A když se po dokonání těch dnů vraceli domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, aniž to jeho rodiče zpozorovali. Protože se domnívali, že je ve skupině poutníků, ušli den cesty a hledali ho mezi příbuznými a známými. A když ho nenalezli, vrátili se do Jeruzaléma a hledali ho. I stalo se, že ho po třech dnech nalezli v chrámě, jak sedí uprostřed učitelů, naslouchá jim a vyptává se jich. Všichni, kteří ho slyšeli, žasli nad jeho rozumností a odpověďmi. Když ho rodiče spatřili, zhrozili se a jeho matka mu řekla: „Synu, co jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali.“  A on jim řekl: „Jak to, že jste mne hledali? Nevěděli jste, že musím být ve věcech svého Otce? “ Ale oni neporozuměli tomu slovu, které jim pověděl. I sestoupil s nimi, přišel do Nazareta a byl jim poddán. Jeho matka pečlivě uchovávala všechna tato slova ve svém srdci. A Ježíš prospíval v moudrosti a v tělesném růstu a v přízni u Boha i u lidí.

Lukáš 2:40-52

Začneme pohledem na strukturu textu. Celá epizoda je zarámována stručným popisem vývoje. Dvanáct let je shrnuto tak, že dítě rostlo a sílilo. Tento plynulý a pozvolný růst je přerušen vývojovou krizí teenagera, potažmo celé rodiny. Poté vývoj zase pokračuje plynule. A Ježíš celistvě rostl dál – vztahově, tělesně i mentálně. Jedna jediná epizoda tedy zhuštěně popisuje celou dynamiku dospívání.  

Prvním rámem příběhu je plynulý růst. Je tu však ještě druhý, vnitřní rám textu. Jde o společnou rodinou pouť nejprve vzhůru do Jeruzaléma a potom dolů z něj. Mezitím se odehrává zápletka, kdy se rodina rozdělí na dvě části: táta s mámou (modrá) a syna Ježíše (červená). Pojďme si teď jednotlivé scény z vnitřního rámu přiblížit. 

Vyladěná rodina

Tříčlenná rodina s ostatními příbuznými a přáteli stoupá vzhůru do Jeruzaléma na slavnost. Do rytmu chůze si prozpěvují poutní žalmy. Rodiče poctivě a zbožně plní náboženské rituály. Dělají to tak každý rok. Postupně do rodinné tradice vtáhnou syna Ježíše.  Sloveso „vystupovali“ je vztaženo ke všem třem. Rituály vyladí a zesynchronizují jejich procesy. Ve všedním životě se každý zabývá tím, čím má – táta v dílně, máma na zahradě, na tržišti a doma, Ježíš se učí u obou. Ale teď dělají něco společně. Jako když se rodina vydá na dovolenou. Rodiče si vezmou volno z práce, dítě není ve škole a nastává výjimečný společný čas. Představte si rodinu, jedou na výlet v autě a poslouchají stejnou hudbu. Vystupují do Jeruzaléma, vyladěni jeden na druhého. Mají jedno společné sloveso.

Narušitel

Rodiče pokračují v tom, na co jsou sami zvyklí. Svátky skončily, dny se naplnily a oni se pomalu vrací domů. Něco je však jinak, sloveso „vraceli“ se vztahuje už jen na rodiče. Téma Jeruzaléma se postupně uzavírá, po cestě dolů už začínají přemýšlet nad tím, co je čeká, až se vrátí domů. Automaticky předpokládají, že Ježíš je s nimi vyladěn. Určitě ví, že se teď všichni „vrací“, a tak přestože ho nevidí, počítají, že se „vrací“ také. Ovšem my čtenáři už víme, že Ježíš je jinde. Oddělí se od nich. Zůstane v Jeruzalémě. Má své vlastní sloveso, které nesdílí s rodiči - „zůstal“. V dospívajícím chlapci se vynoří nový proces, nové téma, které nesdílí se svými rodiči. Touha, kterou začne řešit. Popud, který ho táhne dopředu. Zatím ještě nevíme, co přesně to je. Ovšem navenek poruší tradici, rituál, desynchronizuje se s rodinou. Jako by ani nic jiného neviděl a měl klapky na očích. Nepředstaví si, co si asi řeknou jeho rodiče. Nic jim neřekne. Následuje svůj proces. Mozek dospívajícího prochází velikou rekonstrukcí a jeden z projevů je omezená schopnost vnímat situaci z pohledu druhého. Když je nějaká část mozku v rekonstrukci, aby později fungovala lépe musíme počítat s tím, že po jistou dobu bude omezena. Nevidí nic jiného než vlastní téma. A rodiče zatím nic netuší. Pokračují v zaběhlém životě, ve svých zvycích a nevšimnou si toho, co se v něm odehrává. Ježíšovo rušení k nim dorazí až se zpožděním. 

Hledání

Rodiče se večer po celodenním pochodu začnou shánět po Ježíši.  Nemůžou ho najít. Ptají se příbuzných a přátel, hledají všude, ale nikde není. Jen si představte tu paniku, úzkost a napětí. Ty katastrofické scénáře. Ty výčitky. Ztratilo se vám někdy dítě v obchodě, v lese nebo na pláži? Vzpomeňte si na ten stres, který se rozlil do celého těla. Nezbývá jim nic jiného než se vrátit do míst, kde ho viděli naposledy – do Jeruzaléma. Další den cesty. Sledují kraj cesty, jestli někde nezapadl. Jdou proti nekonečnému proudu lidí opouštějících Jeruzalém. Jejich společné sloveso je „hledali“. Co mezitím dělá Ježíš? (KLIK) Je uprostřed vzdělaných lidí v chrámu, diskutují spolu. Našel si skupinu lidí, se kterými jej pojí společný zájem, mohou debatovat. Neřeší čas. Dostává pozitivní zpětnou vazbu od těch, kteří ho obdivují. Pro mozek dospívajícího jsou toto největší odměny. Pochvala, uznání, dobrodružství, skupina a diskuse. Neodolatelný koktejl, kdy člověk opravdu nesleduje hodinky a neřeší, kde má rodiče. 

Sdlení

Ve čtvrté scéně dochází k rozhovoru mezi Ježíšem a jeho rodiči. Slovy sdílí onu vzájemnou nevyladěnost.  Začnou rodiče se svou otázkou, výčitkou i sdílením. „Synu (dítě), co jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali.“  Vidí ho jako dítě, vyjadřují nepochopení, sdílí úzkost a vypráví část svého příběhu, své sloveso, ze kterého jim Ježíš vypadl – hledali jsme tě. Dovedu si představit, že by reakce rodičů dnes mohly být více méně podobné, možná víc emocí a vulgárnější. 

Nato navazuje Ježíš. A tady pozor! Čteme jeho první Lukášem zaznamenaná slova. „Jak to, že jste mne hledali? Nevěděli jste, že musím být ve věcech svého Otce?  I on se jich ptá. Nechápe, jak to, že mu rodiče neviděli do hlavy, že jim nedošlo to, co se v něm odehrává a co je pro něj důležité. Už jsme si řekli, že to je právě jeden z nezbytných procesů dospívání. Nevidím druhého. Zároveň jim i nám Ježíš dává nahlédnout do své motivace. „Musím“. Je tu něco důležitého pro něj. Nachází si to, na čem mu záleží. Vidí chrám a texty Bible jako dům svého otce. Nový domov mimo svůj domov. Přesunuje svou vazbu na Boha. 

Všimněte si, že jejich rozhovor tady končí. Rodiče by mohli pokračovat a říct: hele, nebuď drzej, co si to dovoluješ, budeš nás poslouchat, nerespektuješ náš čas. Omluv se nám za všechno, co jsi nám způsobil. Ježíš mohl říct: jste trapní, vůbec mi nerozumíte, měli byste se mi omluvit vy, že mě tu ztrapňujete před kamarády. Nic z toho už ale nepokračuje. Smíří se s tím, že navzájem sdíleli to, jak každý vidí situaci, aniž by někdo musel ustoupit. Mlčky se shodnou, že se neshodnou, že jejich procesy jsou odlišné. Sdílí to, že to mají každý nějak jinak. Já to prožívám takto a já takto a leží to vedle sebe. Já to mám tak, já tak. Neuzavírají to v tom, že by to nějak sladili. Nechávají zde ležet různost. Oni ho nenutí, aby se jim omluvil a on jim neříká, aby nebyli trapní. Nepřetlačí se.

Vyladění

Odchází společně. Schází dolů z Jeruzaléma. Zdá se, že jsou na sebe vyladěni. Jdou vedle sebe, ale přesto určité odcizení zůstává. Nejsou spojeni tak, jako když stoupali do Jeruzaléma. Rodiče si v sobě nesou neporozumění toho, co se to v Ježíši odehrává. Proč je tak jiný? Co to bylo? Jak to mohl udělat? A Ježíš jde s nimi, ale je to jeho vlastní sloveso. „Šel s nimi“ není tam napsáno, že všichni „šli“. Vyladěnost a společné sloveso, které bylo na začátku, už se nikdy nevrátí. Něco se definitivně mění. Vlastně je to maličkost, navenek to příbuzní nepoznají. Ježíš si ponechá své vlastní sloveso a jde s nimi, protože chce. Cítím tak trochu smutek z oddělení a zároveň radost z toho, že Ježíš našel svůj životní směr – Musím být tam, kde jde o věci mého Otce. To je mé poslání, má touha a vášeň, tomu podřídím svůj život. To je zodpovědnost teenagera, najít si to, co pro co bude žít. Fyzicky to znamená, že mozek a jeho spoje a to, co bude umět, bude víc jeho dílo. 

Jsou schopni spolu být a on se jim může podřídit svobodně, protože oni respektují jeho jinakost a tajemství a hranice, přijmou jeho oddělení. A on se učí vidět je, překonat nezralost toho, který vidí jen svůj vlastní proces. Má se ještě co učit. Je mu dvanáct let. 

Význam dospívání

O co jde v průběhu dospívání? Jaký je jeho hluboký význam? Svatá rodina nám dala nahlédnout do toho, jak probíhal nutný životní přerod související s oddělováním, opouštěním a dospíváním Ježíše. Příběh ukazuje, že v dospívání jde o oddělení dítěte od rodičů. Tak, aby se stalo ještě víc samo sebou se svými slovesy. Tak, aby se tvář rodiče oddělila od tváře Boží. I ve svaté rodině to nejde bez konfliktu, nedorozumění a tajemství. Ukazuje, že může existovat nezralost, která není hříšná. Konflikt, krize a rozdělení, které jsou součástí zdravého a nejlepšího možného vývoje. Ježíš neviděl své rodiče, narostlo v něm téma, které musel řešit a netušil, co se odehrává v jeho rodičích. Jako chlapec či dívka, která zapomene, kolik je hodin. Jsou přitahování do světa, který je venku. Postupně hledají nový domov. 

Jaké bylo tvé dospívání Ježíši?

To už je dávno. No, vzpomínám si na jednu výraznou událost. Bylo mi dvanáct let, šli jsme spolu do Jeruzaléma na svátky. Bylo to úžasné místo. Byl jsem tím naprosto pohlcen. Věděl jsem, že sem patřím, tady jsem doma. Ne v kamenech a sloupech, ale v textech, příbězích, které se tam četly a s lidmi, kteří o nich diskutovali. Druzí lidé tam byli, chválili mě a obdivovali, ptal jsem se a odpovídal.  Zastavil se čas. Myslím, že rodiče nikdy úplně nepochopili, jaké to pro mě bylo. Od té doby jsem se snažil vnímat i je. Dobře si vzpomínám, jak mě překvapila jejich úzkost a to, že mě hledali. Vím, že od té doby mezi námi zůstalo oddělení. Jako bych jim už tak úplně nepatřil. Mohli jsme být spolu jen proto, že jsem se já učil vidět a slyšet je a oni respektovali má tajemství, mou odlišnost a to, že mi úplně nerozumí.

To bylo blízké sdílení Ježíše. Známe ho, protože jsme všichni dospívali a oddělovali se od svých rodičů. Měli jsme před nimi tajemství, chovali jsme se tak, že jim to ublížilo. Neviděli jsme je a byli pohlceni věcmi mimo domov. V našem případě to nebylo jen čisté a svaté, nejsme Ježíš. Až na Velikonoce uvidíme Ježíše při jeho smrti a vzkříšení, bude nám blízký.