Z přečteného příběhu mi letos vystoupila do popředí scéna z Ježíšova procesu. Ježíš se postupně ocitá před Pilátem, Herodem a velekněžími. Celou dobu mlčí. Jediná věta, kterou u Piláta pronese, je: „Ty sám to říkáš.“ Co je to za větu? Je to věta zrcadlící. Pilát něco prohlásí a Ježíš mu to jen vrátí. Nepotvrzuje ani nevyvrací. Nerozvádí to. Jen mu nastaví zrcadlo.

Zrcadlo nám vrací realitu. Nic jiného nedělá. Nevylepšuje ji, nepřidává nic navíc. Jak vypadá Ježíš v „módu zrcadla“? Stojí tam, mlčí a nechává lidi, aby si do něj promítali sami sebe. Pilát se podívá a řekne: „Nevidím žádnou vinu.“ Kněží si do něj promítají svou nespokojenost a frustraci z toho, jak jim narušuje jejich pořádky. Herodes si ho představí jako showmana a chce, aby předvedl pár triků. Když se tak nestane, začne se mu s vojáky posmívat. Vyleze z nich touha šikanovat, smát se, ponižovat. Pilát znovu vidí nevinu. Dav křičí: „Pryč s ním! Ukřižuj ho!“ Pohled na něj v nich vyvolá ohromnou nenávist a hněv. Pilát se nakonec podřídí a prohlásí ho za viníka.

Na první pohled se zdá, že v tomto procesu je souzen Ježíš. Ale vypravěč staví situaci opačně. Souzeni jsou lidé. Ježíš je dokonalé zrcadlo, dokonalé projekční plátno. Odhaluje to, co v lidech je. Vytahuje z nich nervozitu, hněv, hořkost, nenávist, touhu ponižovat druhé, posmívat se, touhu zabíjet, zrazovat, kličkovat a lhát. Ježíš tam jen stojí a nechává, aby z nich vůči němu vyteklo to nejhorší, co v nich je. Je to jejich soud, ne jeho. Nad vším by mohlo znít jeho: „Ty sám to říkáš.“ „To jsi ty.“ „Tohle děláš ty.“ „To jsou vaše slova.“ „To, co cítíte a děláte, vypovídá víc o vás než o mně.“ Vina je odhalena.

Podobně to funguje i dnes. Budu mluvit za sebe. Jsou lidé, kteří ze mě – tak jako Ježíš – dokážou vytáhnout to nejhorší. Spouštějí ve mně hněv, hořkost, touhu zabíjet, vyhýbavost, překrucování pravdy, těžko ovladatelné vášně. Možná nejsou tak nevinní jako Ježíš, ale i tak odhalují, co ve mně je.

Název pro dnešní velkopáteční zamyšlení jsem si vypůjčil z románu Dostojevského Zločin a trest, klasiky světové literatury. Předpokládám, že jste o něm slyšeli a mnozí jej i četli nebo viděli jeho zpracování. Autor popisuje příběh člověka, který se vypořádává se svou vinou. Raskolnikov potřebuje peníze, chce se postarat o rodinu. Sekerou zavraždí starou lichvářku a její dceru. O ně v tu chvíli nejde – jsou tam a v Raskolnikovi odhalí jeho schopnost vraždit. Uteče. Na lup se ani nepodívá a schová jej. To je jeho zločin.

Příběh vypráví, jak Raskolnikov se svou vinou žije. Dělá s ní různé pohyby. Obhajuje si to v hlavě, filozoficky vysvětluje. Popírá vinu, vytváří teorii výjimečných lidí, kteří mohou překročit zákon. Snaží se vinu zrušit rozumem. Vinu také vytěsňuje. Sleduje zpovzdálí, jak se zločin vyšetřuje, ale nepouští si to do mysli. Dělá, jako by se nic nestalo. Ale jeho tělo si to nese. Okamžitě po činu se psychicky rozpadá, cítí neklid, má horečky, mdloby a paranoiu. Vina žije v těle. Nelze ji obejít ani promyslet, ani obhájit myslí.

Nový pohyb si Raskolnikov začne zkoušet až se Soňou. Dovolí jí, aby s ním byla v jeho utrpení. Je s ní otevřený a pravdivý. Postupně jí přizná pravdu. Sdílí vinu. Není v ní sám. Tam se to mění. Nakonec se přizná i před úřady. Je to ale velký niterný zápas. Spousta pohybů: popření, vytěsnění, racionalizace, sdílení, přiznání a nakonec i přijetí.

Celá kniha má velikonoční nádech. Prolíná se v ní motiv utrpení, viny, kříže, Krista, pokání a vzkříšení. Soňa se stává symbolem samotného Krista, který s milostí přijímá člověka a umožňuje mu nakládat s vinou novým způsobem. Pokud žiji ve světě, který je tvořen milostí a pravdou, má člověk svobodu nakládat s vinou ještě jinak. To je prostředí, které pro nás skrze velikonoční příběh vytváří Ježíš Kristus.