Vyprávíme si příběhy o lidech, kteří se intenzivním způsobem setkali s Bohem, a všímáme si, jak je setkání změnilo. Zdá se totiž, že se člověk mění právě skrze taková setkání. Příběhy, které jsme doposud rozebírali, zahrnovaly výrazná Božská a andělská zjevení. Označujeme je slovy: nadpřirozené a transcendentální. Dnes si dovolím z tohoto směru malinko vybočit. Budeme přihlížet setkání, které proběhlo skryto před očima světa, v nitru hory a srdce, a přesto bylo intenzivní a proměňující. 

Člověk, který bude ve středu naší pozornosti, se jmenuje David. Už od sedmnácti let je pomazaný za krále a jednou se stane nejslavnějším králem Izraele. V tuto chvíli však ještě králem není a dlouho nebude. Je vyhnancem. Současný král Saul mu usiluje o život. Proto musí tento schopný, bystrý, zbožný a všemi milovaný mladík utíkat. V tomto stavu zachycuje Davida následující příběh. Tuším, že na první poslech vám v něm nezazní nic nadpřirozeného, ba možná ani zajímavého. Přesto je dokonce hned v první větě skryta životní proměna. A to vám chci ukázat. 

Pak odtamtud David odešel a unikl do adulamské jeskyně. Když se o tom doslechli jeho bratři a celý dům jeho otce, přišli tam za ním. Shromáždili se k němu všichni, kdo byli v úzkostech, všichni, kdo měli dluh, a všichni, kdo měli hořkost v duši; a stal se jejich velitelem. Bylo s ním asi čtyři sta mužů. David šel odtamtud do moábské Mispy a moábskému králi řekl: Dovol, ať můj otec a má matka přijdou a zůstanou u vás, dokud se nedozvím, co pro mě Bůh učiní. Nato je přivedl před moábského krále a pobývali u něho po všechny dny, co byl David v pevnosti.  Avšak prorok Gád řekl Davidovi: Nepobývej v pevnosti: Odejdi a jdi do judské země. David tedy šel a přišel do cheretského lesa. 

1 Samuelova 22:1–5

Vyšlapanou cestou

Oddíl vypráví čtyři stručné příběhy. V prvním David odchází a uniká do jeskyně. Ve druhém se k němu shromáždí rodina a stovky lidí na okraji společnosti. Třetí vypráví o Davidově péči o rodiče. A čtvrtý o tom, že ho prorok Gád posílá z moábské pevnosti zpět do judské divočiny. Spojujícím motivem příběhů je pohyb. David dělá v příběhu čtyři pohyby. Odtamtud, do jeskyně, do Moábu a do lesa. Specifikum Davidova pohybu se nám vybarví až ve chvíli, kdy se na něj podíváme v širším kontextu. Text začíná slovem „odtamtud“. Podnítí tak naši zvědavost. Odkud? No, David už je na útěku od devatenácté kapitoly. Pojďme si připomenout jeho cestu. 

David tajně utíká od Saula z Gibei a hledá útočiště u Samuela v Rámě (1 S 19:18). Samuel je významnou duchovní autoritou a vede prorockou školu. David mu může všechno říct a potvrdí si, že není mimo. Ovšem Saul ho tam najde a nebýt Božího zásahu tak Davida zabije. David utíká od Samuele z Rámy a vyhledá svého přítele Jónatana (1 S 20:1). Dojde mezi nimi jen ke krátkému setkání, protože je to příliš nebezpečné. Saul je jim v patách. David si však odnáší nezapomenutelnou vzpomínku na vzájemné objetí. Opouští Jónatana a utíká ke knězi Achímelekovi do Nóbe, kde stál stan setkávání (1 S 21:2). U Achímeleka se nasytí posvátnými chleby a vyzbrojí, ale ani to není bezpečné místo. Nemůže tu zůstat, je tu Saulův muž. David musí mlžit a lhát. David opouští Nóbe a směřuje k Akíšovi králi pelištejského Gatu (1 S 21:11). Hledá azyl v cizí nepřátelské zemi, ale tam musí hrát blázna, aby ho nezabili. 

To byly čtyři Davidovy útěky. Co mají společného? 1) David vždy utíká k nějaké osobě. Je to Samuel, Jónatan, Achímelek a Akíš. 2) Dále vždy utíká do nějakého lidmi obyvatelného města nebo místa. Dokonce i Hospodina hledá právě na těchto lidmi vybudovaných místech – v prorocké škole a ve stánku setkávání. 3) Vždy něco potřebuje – bezpečí, zázemí, jídlo, zbraně, podporu atd. Jen si představte, kam byste se obrátili a co byste potřebovali, kdybyste museli utéci z domu. Na každém místě něco dostane, ale není to trvalé a taky za to platí čím dál vyšší cenu. Na posledních dvou místech nemůže být sám sebou. Musí lhát, a dokonce si osvojit symptomy šílence, aby přežil. Ztrácí sám sebe. To je vysoká cena za skromné bezpečí. Můžeme tedy shrnout Davidovu dosavadní cestu následovně: David utíká před Saulem, snaží se zajistit své základní potřeby, hledá pomoc u lidí a ve městech, ale postupně vyčerpá zdroje a začíná platit příliš vysokou cenu – ztrácí sám sebe.

Nevyšlapanou cestou

Už víme, co znamenají slova „odešel odtamtud“. A nedivíme se mu. Otázka však je, kam půjde? Kde se skryje? Doteď hledal člověka a civilizované místo. Chodil po vyšlapaných cestách. Kam půjde teď? „… unikl do adulamské jeskyně.“  Tady začíná něco nového. Tři pozorování. 

V jeskyni je David sám – Poprvé se David při svém útěku nepohybuje směrem k dalšímu člověku. Rytmus textu naznačuje důležitou změnu. David přestává hledat pomoc u lidí a spoléhat se na ně. Přestává obvolávat přátele. Zůstává sám. Opustí společností vyšlapané cesty. Význam slov jeskyně a pustina se nám v hebrejštině překrývají.  Jen si představte ten moment, kdy se rozhodl odbočit z cesty. Vykročil mimo pěšinu do divočiny. Pustil se do neznáma. Tady před ním nikdo nešel. Leze sám se sebou a za sebou do jeskyně. Jen si představte, že byste se zcela sami bez techniky rozhodli přežít pár týdnů ve skalní polopoušti. Krom toho, že byste většinu energie vynaložili na to, jak přežít, jaké myšlenky, témata, vzpomínky by se vám vynořily? Text nám přímo neříká, jak Davidovi bylo. Ale mohli bychom udělat takový pokus. Máme tu slovo jeskyně, a protože je Bible prošpikována hypertextovými odkazy, zkusíme kliknout na slovo jeskyně a přenese nás to na jiná místa. Jedno z nich je Žalm 142

Davidova meditace. Modlitba, když byl v jeskyni. (to by mohlo být ono) Můj hlas zní k Hospodinu — o pomoc volám; můj hlas zní k Hospodinu — prosím o smilování. Vylévám před ním svůj nářek, povídám před ním o svém soužení. Když můj duch ve mně umdlévá, ty znáš moji stezku. Na cestě, kterou kráčím, mi nastražili past. Pohleď napravo a uvidíš, že nikdo není na mé straně. Pozbyl jsem svého útočiště, na mé duši nikomu nezáleží.

Žalm nabízí pohled do Davidova duševního rozpoložení v jeskyni. Je sám, naříká, trápí se a bez bezpečného místa mezi lidmi. Popisuje svou zkušenost s nebezpečím a samotou. Popisuje, jak ztratil své útočiště mezi lidmi. Ocitá se v prázdném prostoru. Ale ví, jak se daří jeho nitru. Tak jako předtím ztrácel sám sebe ve lži a šílenosti, tak teď nachází sám sebe. Umí sám sebe pravdivě popsat a vyjádřit v modlitbě. To vůbec není samozřejmé. Být sám automaticky neznamená, že budu smysluplně sám se sebou. Mohu být sám a sledovat seriál, pak nejsem sám. Mohu být sám a tupě zírat nebo stále dokola přemýšlet nad druhými lidmi. Být sám a utíkat si do nereálné fantazie vymyšleného světa. Pak stále nejsem sám se sebou. Být sám se sebou znamená potkat se s porozuměním, s pochopením v pravdě.

V jeskyni potkává Boha – Z žalmu je patrné, že v jeskyni David nezůstává jen sám se sebou. Potkává se s Bohem.  Oslovuje ho v modlitbě, sděluje mu, jak mu je. A zároveň mu postupně dochází nová zkušenost, a to, že Bůh je tady s ním. Že to bezpečí jeskyně je právě bezpečím Božím. Dál v žalmu pronese: Tys mé útočiště, můj podíl v zemi živých!  Tento zážitek je pro Davida tak intenzivní, že ho přetvoří do obrazu, který bude často opakovat. V celé řadě dalších Davidových písní můžeme vysledovat tento motiv. Bůh je moje skála, v něm mám útočiště. Můj nedobytný hrad, mé útočiště. (2. Sam 22:3, Žalm 18:3) Skalní tvrz. Blaze tomu, kdo nespoléhá na člověka.  Má duše hledá útočiště v tobě! Hledám útočiště ve stínu tvých křídel, dokud nepomine zkáza. (Žalm 57:2) Jsou to známé texty. Všechny tyto momenty jsou odrazem jeho intenzivní zkušenosti. Nejsem tu sám. Našel sám sebe a našel na neočekávaném místě Hospodina. Od teď už nejsem zcela závislý na kněžích, na obětech, na přátelích, autoritách a tuposti nepřátel. Tady v nitru v jeskyni své duše nacházím bezpečné místo setkání se sebou samým i s Bohem.

V jeskyni se stává vůdcem – David se do jeskyně vydal sám, ale sám nakonec nezůstal. Nejen, že se v jeskyni potkal sám se sebou a s Bohem, ale stane se velkým vůdcem. Časem se u něj shromáždí víc jak čtyři sta mužů. Přestal hledat lidi, u kterých se může skrýt, a sám vytvořil místo, kde se dá žít. Tak se paradoxně on stal tím, u koho se lidé mohou skrýt. Stává se pomocí pro svou rodinu, která také utíká před Saulovým hněvem. Je lákavým pro lidi, kteří jsou na okraji společnosti, kterým je úzko, jsou zadluženi, nezapadnou a jsou vnitřně rozpolceni. Je to dost podivná sebranka lidí. Taky je něco tlačí. Nezapadají do společnosti. Něco hledají a nachází to u Davida. Protože David to našel v divočině u Boha. To není náhodná sekvence zaznamenaných událostí, příběhy popisují kauzalitu. Z Davidovy samoty a vlastní cesty vyrostla alternativní společnost. Základ nového Izraele. Podobně jako Ježíš, který na začátku své služby odchází na poušť, kde je sám a teprve potom k sobě shromáždí zárodek nového Izraele. Podobně jako kdysi svatý František opustil život boháče a začal žít jako poustevník a po čase zjistil, že se z jeho soukromé alternativní činnosti stal pro některé populární životní styl. A mnozí další průkopníci ve vědě, technice, společnosti i náboženství. Z aktivní smysluplné samoty, z kontaktu s Duchem Božím v pravdě se zrodilo něco nového. 

Pokušení

V příbězích o intenzivních setkáních lidí s Bohem si všímáme změny, a zároveň jsme znovu a znovu zaráženi realističností, s jakou Bible proces změny člověka popisuje. Nikdy to není kouzelné, úplné, zázračné lusknutí prstu. V dnešním příběhu jsme viděli, že si David osvojí schopnost být sám s Bohem v jeskyni, vytvářet alternativní společnost, dělat věci jinak. Ale pak se musí postarat o rodiče. Je jasné, že divočina a jeskyně plná uprchlíků není místo pro mámu s tátou. David jim najde místo v Moábu, odkud pochází část tátovy rodiny. Ovšem zároveň neodolá pokušení zůstat v nějaké pevnosti. Pravděpodobně právě v Moábu. Se svými muži tam našli bezpečí a pohodlí na vyšlapaných cestách a ve zbudovaných pevnostech. Do toho vystoupí z davu Davidových následovníků nová postava. Vynoří se ve své jedinečnosti prorok Gád a ten Davidovi připomene, že se má vrátit do judské divočiny. Stává se pro něj hlasem Božím a vyzývá ho k návratu. Jako by ho Bůh zase zval k setkání, teď už ne v divoké jeskyni, ale v divokém lese. David výzvu přijme, poslechne proroka. Gád se stane Davidovým blízkým člověkem, bude ho doprovázet celý jeho život a zaznamenávat jeho příběhy. 

I my jsme v pohybu

Tento příběh jako ostatní v Bibli je pravdivý v tom smyslu, že existuje mimo nás, ve sféře Ducha a Božího slova. Vstupuje do nás textem a rozborem, a díky němu se my díváme na svět a sami na sebe jinak. Být Davidem znamená být v pohybu. David nachodil desítky kilometrů, ale my si klidně můžeme svůj prostor zmenšit.

Pohybujeme se k druhým lidem, hledáme u nich pomoc, podporu a zdroje, a proč ne. Máme své přátele, rodinu, autority, kolegy, hledáme. I tady teď jsme, abychom něco přijali způsobem, který je léty existence církve osvědčený. Ale co když druhý není dostupný? Co když to nejde? Co když hledáme u lidí a nenacházíme to, co potřebujeme? Co když se přistihneme při lži a co když ztrácíme sami sebe?

Spolu s Davidem jsme zváni do samoty. Následujeme Davida do jeskyně. Zavíráme se do pokoje, na chatu, do garáže, na záchod nebo do koupelny. Jdeme do lesa. Odoláváme pokušení být sami, a přitom nebýt sám se sebou. Píšeme si modlitbu. Ptáme se sami sebe, jak nám je.  A spolu s Davidem věříme tomu, že právě teď obklopeni jeskyní, kachličkami, trámy, stromy nebo peřinami se potkáváme s Bohem. 

Samota je užitečná, ale není finálním cílem. To by bylo příliš statické. Pohybujeme se k druhým, nebo možná se oni pohnou k nám. Naše schopnost být s druhými a být pro ně užiteční pramení z naší schopnosti být sami se sebou a sami se sebou před Bohem a s Bohem. Schopnost maminky naladit se na dítě pramení z kvality jejího času, který je schopna mít sama se sebou. Být užitečnými pro druhé se učíme v samotě. A tak se pohybujeme k druhým, k Bohu, k sobě a znovu k druhým v nekonečné sekvenci tančícího pohybu.

Blíží se Vánoce, advent se chýlí ke svému závěru. Ještě máme dva týdny. O svátcích budeme hodně s druhými. Zkuste vzít dnešní kázání jako pozvání od Boha do jeskyně. Jako přípravu na setkání s druhými, abyste v kontaktu s nimi byli užiteční.