Minulý týden jsme sledovali Petra a Jana, jak po cestě na bohoslužbu uzdravili chromého žebráka. Lukáš tímto příběhem dál rozvíjí hlavní téma knihy Skutků: je tu nový chrám. Tímto chrámem je církev. Bůh si našel domov v lidských tělech a v jejich vzájemných vztazích. Ježíš je v nebi, ale jeho lidé na zemi s ním zůstávají jedinečně propojení. Nebe se dotýká země. Zároveň je v Jeruzalémě stále přítomný krásný a nově zrekonstruovaný chrám. Vzniká konkurence. Lukáš popisuje, jak to vypadalo, když do starého chrámu vtrhl nový vítr. Boží Duch skrze Petra uzdraví chromého. Ten se napřímí a začne tančit a jásat. Boží Duch se projeví v jeho pevných kostech, srovnané páteři a ohromné energii v těle. Jako čerstvý vítr vtrhne do starého chrámu. Všichni, kdo se smířili s almužnou, teď žasnou. No… vlastně ne tak úplně. Některé to taky pěkně namíchne. Jen poslouchejte. Skutky 4.

Když ještě mluvili k lidu, přistoupili k nim kněží, velitel chrámové stráže a saduceové 2 a hněvali se, že učí lid a zvěstují v Ježíši vzkříšení z mrtvých. 3 Vztáhli na ně ruce a vsadili je do vězení do druhého dne, neboť už byl večer. 4 Ale mnozí z těch, kteří to slovo uslyšeli, uvěřili, a počet těch mužů vzrostl asi na pět tisíc.
5 Druhý den se v Jeruzalémě shromáždili jejich vůdci, starší a učitelé Zákona, 6 velekněz Annáš, Kaifáš, Jan a Alexandr a všichni, kteří byli z velekněžského rodu, 7 postavili je uprostřed a začali se vyptávat: „Jakou mocí nebo v jakém jménu jste to učinili?“ 8 Tu jim Petr naplněn Duchem Svatým řekl: „Vůdcové lidu a starší [Izraele], 9 jsme-li dnes vyslýcháni pro dobrý skutek na nemocném člověku, kým že byl uzdraven , 10 ať je známo vám všem a všemu lidu Izraele, že ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého jste vy ukřižovali, ale kterého Bůh probudil z mrtvých, v tomto jménu stojí tento člověk před vámi zdráv. 11 To je ten kámen, který byl zavržen od vás stavitelů, a který se stal hlavou úhlu. 12 A v nikom jiném není záchrana; neboť není pod nebem jiného jména daného lidem, v němž bychom měli být zachráněni.“ 13 Když pozorovali Petrovu a Janovu smělost a shledali, že jsou to lidé neučení a prostí, žasli; poznávali je, že bývali s Ježíšem. 14 A když viděli toho uzdraveného člověka, jak tam stojí s nimi, neměli, co by na to řekli. 15 Poručili jim, aby odešli ven z velerady, a radili se mezi sebou. 16 Říkali: „Co máme učinit s těmito lidmi? Všem obyvatelům Jeruzaléma je jasné, že se skrze ně stalo zřejmé znamení, a my to nemůžeme popřít. 17 Ale aby se to ještě více nerozšířilo mezi lid, pohrozme jim, ať již k nikomut9 nemluví v tomto jménu.“ 18 Zavolali je a přikázali jim, aby vůbec veřejně nemluvili ani neučili v Ježíšově jménu. 19 Petr a Jan jim odpověděli: „Posuďte, zda je před Bohem správné, abychom poslouchali vás více než Boha. 20 Neboť my nemůžeme nemluvit o tom, co jsme viděli a slyšeli.“ 21 Oni jim pohrozili a propustili je, protože nenalézali nic, zač by je potrestali, a to kvůli lidu, neboť všichni oslavovali Boha za to, co se stalo. 22 Tomu člověku, na němž se toto znamení uzdravení stalo, bylo totiž už přes čtyřicet let.
23 Když byli propuštěni, přišli mezi své a oznámili, co jim řekli velekněží a starší. 24 Když to uslyšeli, jednomyslně pozdvihli hlas k Bohu a řekli: „Panovníku, ty, který jsi učinil nebe i zemi i moře a vše, co je v nich, 25 ty jsi [skrze Ducha Svatého] ústy svého služebníka, [našeho otce] Davida, řekl: ,Proč zuří národy a lidé zamýšlejí marné věci? 26 Králové země se postavili a vládcové se shromáždili společně proti Pánu a proti jeho Kristu.‘ 27 V tomto městě se opravdu sešli Herodes a Pontius Pilát spolu s národy i s lidem Izraele proti tvému svatému služebníku Ježíšovi, kterého jsi pomazal, 28 aby učinili, co tvá ruka a [tvůj] úradek předem určily, že se má stát. 29 A nyní, Pane, pohleď na jejich hrozby a dej svým otrokům se vší smělostí mluvit tvé slovo; 30 vztahuj svou ruku k tomu, aby se dála uzdravení, znamení a divy skrze jméno tvého svatého služebníka Ježíše.“ 31 Když se pomodlili, zatřáslo se místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplněni Duchem Svatým a směle mluvili Boží slovo.

V příběhu vystupují tři skupiny postav. Lukáš je porovnává podle toho, jak moc jsou smělí. Ukážu vám to.

Zbezmocnění

Saduceové, učitelé zákona, velekněz a celý velekněžský rod. Hodně různých postav. Všichni jsou vůdčími představiteli systému starého chrámu. Vzdělaní, mocní, zasloužilí — a určitě hodně fousatí. Na začátku příběhu vystupují velmi podpořeně. Stojí pevně ve své moci. Postupně je však jejich smělost otřesena. Jsou zbezmocnění. O co se opírají? Z čeho pramení jejich sebepodpora?

První, co nám text řekne, je, že byli rozzlobení. Naštvalo je to, co Ježíšovi žáci učí. Hněv dává člověku silnou podporu. Jsou tedy podpořeni svým hněvem. Čerpají z něj sílu a tvrdost. Opírají se o svá přesvědčení. Skupina Saduceů měla náboženské přesvědčení, že neexistuje vzkříšení. Když pak slyší, jak někdo o vzkříšení mluví, naštve je to. V jejich světě, kde lidské tělo není důležité, je představa fyzického vzkříšení odpudivá. Příběh o vzkříšení jde přímo proti jejich víře.

Dále mají podporu ve své autoritě. Mají k dispozici strážné, zbraně a vězení. Mají právo zatýkat odpůrce a rebely. Další den mají celou instituci náboženského soudu, kterou mohou využít. Jsou v roli autority, mohou se z pozice moci ptát: „Jakou mocí to děláte? Odpovězte.“ Komunikují z pozice síly.

Je také zřejmé, že jde o lidi vzdělané. Dnes by měli spoustu titulů. Vědí, že něčemu rozumí. „Napsal jsem pět článků o tom, že vzkříšení je blbost.“ A navíc se opírají jeden o druhého. Vystupují jako skupina. Radí se, přikyvují si a tak se ujišťují.

Je to síla hněvu, náboženských přesvědčení, autority etablované náboženské organizace, vzdělání a skupiny. To vše dohromady v nich utváří pocit vzpřímenosti a smělosti. A proč ne — jsou to dobré věci. Problém je, že narážejí na realitu, která je silnější než oni. Tlačí proti vlně, kterou nemohou zastavit. Vidí učedníky, kteří jsou smělejší, než by měli být. Nemohou popřít, že se dějí zázraky. Chromý muž jim tu skáče po nádvoří. A realita je, že lidé ve městě masivně a pozitivně reagují na zprávu o vzkříšeném Ježíši.

Nejdříve je uvězní, ale pak zjistí, že nemají důvod je dál držet ve vězení. Pak jim řeknou, že už o Ježíši nemají mluvit — a oni odmítnou. Postupně ustupují. Krok za krokem. Nakonec jim jen bezobsažně pohrozí. Ale to už je zoufalé gesto vnitřně znejistěných lidí. Jsou zbezmocnění.

Mocní

Druhou skupinu tvoří Petr a Jan. Je o nich napsáno, že byli velmi odvážní a smělí. Vůdcové je vidí jako mocné a ptají se, odkud ta moc je. O co opírali oni svou smělost?

Lukáš říká, že než Petr začal mluvit, byl naplněn Duchem svatým. Nemotivoval ho hněv ani nenávist, ale energie Božího Ducha. Mají radost z toho, že chromý byl uzdraven — považují to za dobrou věc. Opírají se o radost. Mluví o své osobní zkušenosti se zabitým, vzkříšeným a nanebevzatým Ježíšem a s uzdraveným člověkem. Říkají: „Co jsme viděli a slyšeli.“ Je to autentický zážitek s Boží mocí. Proto jsou tak dobře vnitřně podpoření.

Tuto osobní zkušenost teprve rámují teologicky. Citují Bibli a opírají se o ni. Ale rozumí jí ne akademicky, ale skrze to, co zažili — a Bible jim dává jazyk a rámec, kterým popíší to, co se stalo. I oni mají své přesvědčení. A i oni nejsou sami. Jsou tam dva. Opírají se jeden o druhého v komunitě.

Petr a Jan vystupují jako pevní a neochvějní. Nerozhází je ani pouta, ani vězení, ani soud. Dovedou argumentovat. Bránit se. Stát si za svým. Situaci ustojí s přehledem. Jsou podpoření k tomu mluvit, být živí a autentičtí. Proto se jeví jako rebelové.

Zmocnění

Třetí skupinou lidí je církev. První dvě kolektivní postavy byly samy o sobě podpořené. Třetí skupinu tvoří lidé, kteří jsou zprvu nejistí. Cítí se slabí. Bojí se hrozeb ze strany autorit. Sami o sobě silní nejsou. Vidí Petra a Jana a chtějí být podobní. Hledají stabilitu. Snaží se si ji nějak poskládat. A najdou ji.

Na jejich postavě je vidět posun od strachu ke smělosti. Jak to dělají? 

Modlí se. Obrací se k Bohu, který je obklopuje. Otevírají kanál mezi nimi a nebem. Vždyť jsou jedno tělo s Kristem. Propojují se s Bohem. Komunita. Spojí se. Je tu opět skupina lidí, která něco dělá. Není to jednotlivec. Podporu hledá ustrašené společenství. 

Porozumění. Připomenou si z Bible, že to není nic překvapivého. Potřebují porozumět tomu, co se jim děje. A tak si vzpomenou na píseň ze zpěvníku číslo 2. Je normální, že budeme mít protivenství. Není se co divit. „Proč se národy bouří?“ No — to je jejich problém. My jsme ti spojení se Synem. Líbáme Syna.

Touha. Vyjádří touhu. Chceme být smělí. Napřímení. Odvážní. Mluvit o tom, co zakoušíme, co je naše zkušenost s Bohem. Mají jasnou představu, jakými by chtěli být. Chceme být radikální rebelové v lásce a vidět Boží moc.

Duch svatý. Takhle to v modlitbě všechno Bohu předloží. A ejhle — v zápětí se místo zachvěje a oni se napřímí. Naplní je opět ta zvláštní vnitřní síla. Ta energie. Ta touha. To nadšení. Ta odvaha. A Lukáš říká: vidíte, zase Duch svatý v lidech.

Závěr

Celý příběh se točí okolo tématu vnitřní podpory a smělosti mluvit, sdílet sám sebe a svou zkušenost — konkrétně zkušenost s Bohem. Slovo směle se v textu objevuje třikrát. Vyjadřuje odvahu něco dělat, autenticky se projevit, stát si za tím, co říkám, být otevřený. Fyzicky se projeví napřímeností — nejen žebráka, ale i lidí a toho, jak sdílejí sami sebe. Viděli jsme tři kolektivní postavy. Každá z nich to měla s podporou a smělostí jinak. Zkuste se zamyslet, jak na tom jste s vaší vnitřní podporou v různých vztazích vy sami. S jakými postavami se ztotožníte?

Možná jste jako ti, kterým Bůh otřásl sebevědomím a sebepodporou. Možná je to i vaše zkušenost. Stáli jste si za svými názory, možná šlo o teologická přesvědčení, o to, jak by věci měly být. Možná jste byli v pozici autority — rodiče, vedoucí — a měli jste podporu. Mluvili jste sebevědomě. A Bůh vám tím otřásl. To je dobře. Pokud si svou smělost stavíme na křehkých základech a ztrácíme kontakt s realitou, naše podpora se ztratí. Znáte to? Otřásl vám Bůh někdy vaší vírou? Vašimi přesvědčeními? Museli jste je přeskládat? Přiznat, že jste se mýlili? Pak rozumíte představitelům v příběhu.

Možná máte zkušenost s tím, že jste jednali jako silní, stabilní. Jsou oblasti, kde vnímáte jistotu, sebevědomí. Ostatní k vám vzhlížejí. Duch svatý vás napřimuje. Našli jste své obdarování — v práci, v hudbě, v péči o dítě, v organizaci, v tom, že umíte říct lidem, co Bůh dělá ve vašem životě. Jakkoliv v dobrých věcech radostně vtělujete Boží vládu na zem. Jen si to uvědomte s tichou vděčností.

A co třetí postava? Kde vidíte odvahu a smělost někoho jiného? Stát si za svým. Sdílet, co prožívá. Mluvit. Být pevný. Vidíte? Sebepodpora přichází postupně. Skládá se jako domeček z cihliček. Chci. Modlím se. Spojím se s druhými. Toužím. Protože věřím v Boha, který mě obklopuje, je milostí a zdrojem okolo mě — a chce mi dát sílu, abych se napřímil.