Proces usmíření je jako stavba mostu spojujícího břehy dvou znepřátelených stran. Josef staví svůj základ tím, že bratrům odpustí. Bratři začnou stavbu na svém břehu tak, že vyjádří lítost nad tím, co udělali. Josef staví mostní pilíř vstřícným gestem a vnitřně se nastaví k tomu, že si bude všímat pozitivní změny. Oni pokračují ve stavbě tak, že prokážou určitou změnu. Josef mezitím čeká. Nemůže stavět dál, dokud oni neudělají svůj díl. Potom se k sobě obě strany začnou přibližovat. Sblíží je společná večeře. Během ní ještě neřeší problém a svůj vztah. Zatím překonávají propast, vytvořenou oddělením. Dále bratři staví tím, že vypráví svou část příběhu a na to Josef vypráví tu svou. Sdílením jednoho společného příběhu se obě části mostního oblouku do sebe zaklesnou. Je to příběh pravdivý, jednoduchý, pozitivní a zbožný. Most je vybudován, protože obě strany přijali zodpovědnost za svůj díl práce. Teď už stačí jen stavbu zpečetit maltou doteků, obětí a polibků. 

Doteky a vrchol usmíření

Tu padl na šíji svého bratra Benjamína a rozplakal se. I Benjamín plakal na jeho šíji. Pak políbil všechny bratry a plakal při nich. Teprve potom s ním jeho bratři byli schopni mluvit. 

Genesis 45:14-16

Josef se bratrů intenzivně dotýká, líbá je a pláče u toho. Hebrejština podobně jako čeština použije frázi padl mu okolo krku. Sloveso padnout vystihuje změnu stavu. Vlastně jde o jisté zklidnění. Jen si představte tu scénu jedenácti chlapů. Ještě před chvílí se krčili před mocným vládcem Egypta. Hrozil jim trest. A teď ke každému z nich osobně přichází Josef a objímá je. Slovy se jich dotýkal všech naráz, ale dotek musí být individuální. Benjamín, nejmladší bráška. Jediný vlastní bratr, mezi všemi nevlastními. Růben, ten, o kterém zjistil, že se ho kdysi před bratry zastal. Juda, ten, který se zastal Benjamína a řekl Josefovi o tom, že nad ním otec truchlil. Šimeon, Lévi, Izachar, Zabulon. A nakonec ti, kteří mu nejdéle a nejvíc ublížili Neftalí, Gád, Ašer a Dan. Synové tátových bokovek Bilhy a Zilpy. Josef všechny obejde a postupně obejme. Chlapsky je sevře do náruče a políbí. Takové objetí má ohromnou sílu. 

Význam doteků

Příběh je pro mě osobně krásným svědectvím o významu lidských doteků. Vřelých a blízkých doteků. Doteků bez postranních úmyslů a sexuálních podtextů. Kůže je největším orgánem našeho těla a celá je v menší či větší hustotě pokryta senzory zachycujícími dotek. Od počátku mého i vašeho života hráli doteky důležitou funkci. Formovali nás, stimulovali vývoj našeho mozku. Učili nás, kde jsou naše hranice. Po řadu měsíců a let byl dotek základním komunikačním nástrojem. Doteky vyjadřovali míru vřelosti ve vztazích mezi rodiči a dětmi, a tato vřelost je jedna z klíčových pozitivních aspektů výchovy. Pokud by se nás nikdo nedotýkal byli bychom mentálně zaostalí, nevyvinutí a neschopní ovládat své emoce. To, co mě a vás utvořilo do podoby zralých lidí, byli krom jiného i doteky. Mnoho z toho, co ani nevíme že víme a umíme, víme a umíme, protože se nás někdo dotýkal. I Ježíš sám s dětmi komunikuje pomocí doteků, objímá je, chová a žehná jim. Ovšem potřeba doteků s věkem jen tak nezmizí.  

Pokud vás například před zkouškou nebo nějakým projevem ze kterého jste nervózní obejme blízký člověk, tak se vám sníží tep a vaše tělo bude vykazovat nižší známky stresu. Což vy pak můžete zaznamenat jako, že jste klidnější. Sportovní týmy, které se navzájem objímají, poplácávají po zádech a jinak dotýkají mají lepší vztahy i výsledky. Nebo skupiny teenagerů, kteří se fyzicky jeden druhého dotýkají, jsou vůči sobě méně agresivní. Obětí poskytuje zklidnění, vyjadřuje neverbálně blízkost vztahu. Doteky jsou komunikací. Skrze dotek dokonce dovedeme intuitivně velmi přesně poznat emoce druhého člověka. Možná i proto velmi dobře vycítíme, jestli byl ten či onen dotek vhodný nebo nevhodný. Dokonce i vy, kterým nejsou doteky druhých často příjemné máte huňaté plyšáky a měkoučké přikrývky, a heboučká hřejivá pyžama které vaší kůži dodají potřebné impulzy. Osamělým pomáhají doteky zvířátek. 

Osobní

Za poslední týdny jsem se dotkl mnoha desítek lidí. Objal jsem staré, mladé i děti, muže i ženy, kolegy i studenty. Nevěstu na svatbě jen zlehka, sestru a švagra pevněji a kamaráda z Mexika hodně pevně, a ještě jsem ho párkrát praštil do zad. Ještě většímu počtu lidí jsem potřásl rukou, nebo se jich jen zlehka dotkl. Na svatbě jsem si zatančil s miminkem v náručí. Dlouho jsem držel za ruku člověka na nemocničním lůžku. Doteky mají velký význam v mém životě. Po dobu dvou týdnů, během kterých jsem měl v mysli tuto epizodu, jsem se na doteky mnohem více soustředil. Všímal jsem si sebe i druhých. 

Dotek je vždy vzájemný. Zatímco zrakem mohu pozorovat i to, co mě nevidí. Ušima mohu poslouchat zvukové vlny vypuštěné z hlasivek člověka, který už je dávno po smrti. Ale dotek ne. Ten je vždy obousměrný a přímý a aktuální. Zrakový kontakt potřebuje prostředníka světlo. Zvukový kontakt potřebuje prostředníka rozechvělý vzduch. Dotek žádného prostředníka z principu mít nemůže. Vzpomínám si, že když jsme si jako děti hráli na honěnou a plácali se občas jsme se zamysleli nad tím, že vlastně když se někoho dotknu tak se on zároveň dotýká mě a měli bychom mít babu oba.  V tom je to nejintimnější ze smyslů, protože se nemohu dotýkat druhého, aniž bych ho nechal dotknout se mě. 

Všimli jsme si, že dotek je z principu vzájemný, a tudíž nejintimnější ze smyslů. Víme, že bez dotyků bychom nedozráli v dospělé lidi. A že i v dospělosti mají vřelé doteky ohromnou sílu zklidnit člověka a dodat mu odvahu. Umí skvěle vyjádřit vřelost a blízkost, kterou bychom jen těžko popisovali slovy. Tak nás Bůh stvořil. Takto biologicky s námi rezonuje jediná negativní věta, kterou Bůh sám prohlásí o svém stvoření: Není dobré, aby byl člověk sám. Ono totiž samo-sebe-objímání je sice možnost, ale rozhodně nemá takové grády. 

Zázračný dotek

Vraťme se k Josefovi. V jednom z předchozích dílů jsme si všimli, že bratři byli z Josefova odhalení v šoku. Když si Josef všimne, že jsou úplně paralyzováni strachem, dojde mu, co způsobil a snaží se je vytáhnout z chaosu do kterého se právě propadli. Nejprve jim něžně dává malý jednoduše fyzicky splnitelný úkol. Prosím, pojďte blíž. Když oni poslechnou, ví že navázal vztah. A navíc respektuje to, že nemohou mluvit. Na jeho slova mohou odpovědět malými pohyby svého těla. Přiblíží se k sobě navzájem. To je to nejmenší a zároveň největší, co v tu chvíli mohou udělat. Potom jim znovu zopakuje, to, co už řekl. Opakuje, protože slova sama uklidňují. A přitom nemůže ještě přejít k dalším myšlenkám. Čeká až ji vstřebají. Když se ještě trochu víc uklidní a on vidí že ho vnímají, tak je uklidňuje a vypráví jim usmířený příběh, ve kterém jim dává najevo, že se na ně nezlobí. A nakonec, jak jsme viděli dnes je jednoho po druhém obejme, padne jim kolem krku, a políbí. Polibek je velmi intenzivní dotek. Právě doteky paží a rtů způsobí průlom. Těla bratrů při doteku vstřebala a uvěřila informaci, že Josef je Josef a že je bezpečný a teď jim neublíží. Jejich těla se uvolní, napětí odplaví a jak jsme četli: Teprve potom s ním jeho bratři byli schopni mluvit. 

Josef objímá své bratry od Benjamína, Judy, Rúbena až po Zabulona. Obětí a polibek každého z nich zpečeťuje proces odpuštění a usmíření, vyjadřuje vzájemnost, a navíc v tělech bratrů způsobí uvolnění děsivé paralýzy. Říká se, že obraz je lepší jak tisíc slov. Mohli bychom říct, že dotek je lepší jak deset tisíc slov. 

Čteme příběh dnes jako lidé, kteří byli na dlouhou dobu omezeni ve svých dotecích. Nepodávali jsme si ruce, málo jsme se objímali. Aniž bychom si to možná uvědomovali mnozí z nás prožívali haptickou deprivaci, nedostatek doteků. Dnes jsme v příběhu viděli sílu vztah posilujících doteků. Doteky jsou lékem na všudypřítomnou samotu a prázdnotu. A přitom stačí tak málo. Tak co, máte možnost a chuť někoho obejmout?