Ve čtvrtém dějství sledujeme další Josefův životní posun. Nejprve vypráví svůj život jako oběť, potom dlouho operuje ve stavu bezpečného odpuštění až se mu rána znovu oteve. Minule jsme viděli, jak se Josef setkal s bratry. Jeho minulost se tak stala něčím velmi přítomným. Jeho první reakce byla plná pomsty. Ovšem potom měl Josef čas si věše znovu promyslet. Jak Josef s touto výzvou naložil? Geneis 42:18-19.

Třetího dne jim Josef řekl: Udělejte toto a zůstanete naživu; já se bojím Boha: Jste-li poctiví, jeden váš bratr zůstane spoután ve vašem vězení a vy jděte a přineste svým hladovějícím rodinám obilí a svého nejmladšího bratra přiveďte ke mně. Tak se vaše slova potvrdí a nezemřete.

Pokud bych měl v příběhu zapíchnout prst do momentu, ve kterém jsem přesvědčen, že Josef udělal velký krok k odpuštění, byli by to tyto tři dny. Příběh nám nenaservíruje odpuštění na stříbrném podnose s velikým nápisem: „Josef teď odpustil.“ To chceme vidět mi, kteří jsme zvyklí dávat lidskému chování a prožívání abstraktní nálepky. Chceme si to označit, zařadit a zaškatulkovat, protože jsme se tak naučili přemýšlet. Chceme úlevně říct, "tak tady to je, tady Josef odpustil". A jsem přesvědčen že to tak je. Že opravdu v těchto třech dnech Josef odpustil, přestože to příběh sám neříká. Josef totiž říkat, že odpustil. Jeho odpuštění je zcela zřejmé v důsledcích jeho chování. Pravé odpuštění se projeví především navenek v chování. Zevnitř se promítne ven. Není důležité, jestli to člověk přímo řekne, nebo si to i v hlavě promyslí, teď odpouštím. To není důležité, hlavně jestli se to pozná. A Josef, který jde po třech dnech za svými bratry je úplně jiný Josef, než ten který je do vězení poslal. Co se změnilo? 

Hledá dobro

Nemusí se chránit a může v bratrech hledat dobro. Už nekřičí ani se nepotřebuje chránit. Nemá potřebu bratřím znovu opakovat větu, že jsou špehové. Byla to věta, za kterou se schovával, ale nyní ji odkládá. Naopak v nich vidí potenciál něčeho pozitivního. Neříká že chce otestovat, jestli jsou špehové, ale chce zjistit, jestli jsou poctiví. Všimněte si této malé změny. Zkouškou nechce zjistit chybu, ale poctivost. Jeho zaměření není na to negativní, ale pozitivní. To je obrovský posun. Jen si představte jak veliký je to rozdíl když vás profesorka u zkoušky chce potopit nebo naopak chce, abyste zkoušku udělali. Její zaměření je zásadní. Pokud vás bude chtít potopit tak vždycky najde něco, co nevíte. Naopak, pokud bude chtít vidět to dobré, pomůže vám to vytáhnout na světlo. A Josef tento postoj mění. Předtím je obviní ze špijonáže a teď jim dá šanci prokázat nevinu. Během tří dnů se muselo stát něco, co mu dodalo stabilitu a už se jich nebojí. Díky tomu v nich může hledat dobro a ne zlo. 

Předává soud Bohu

Nemusí se mstít a předává soud Bohu. Josef se vztahuje k Bohu. První věc, kterou bratřím říká je, že se bojí Boha. Během první reakce o Bohu nemluví, ale teď tím začíná. Znamená to, že během oněch inkriminovaných tří dnů situaci bratří a sebe řešil ve vztahu k Bohu. Nevíme jak, ale výsledek jeho rozjímání je věta „Bojím se Boha“. Přestože měl velmi vysoké společenské postavení, tak sám sebe nedosadil do role soudce a kata. Bojím se Boha. Je tu někdo vyšší než já. Bůh, který nás bude soudit. Bůh, který se dívá. Bůh, který bude mít poslední slovo. Ne já. Ve vztahu k Bohu se Josef vzdává své pomsty. Bojím se Boha je tak v Josefově řeči náznakem určitého pokáním. Změnil svůj názor a rozsudek. 

Praktikuje empatii

Může je vidět empaticky, přestože oni neprokázali žádné známky změny. Třetí změnou je empatie. Josef nechává ve vězení jen jednoho namísto devíti bratří a obhajuje to tím, že si uvědomil, že jejich rodiny mají hlad a někdo jim musí přinést obilí. To bylo něco, co v první chvíli vůbec neřešil. Proto jim před třemi dny řekl, že zůstanou ve vězení všichni až na jednoho. To, co Josefa přimělo k tomu změnit názor byla empatie. Někde během těch tří dnů si dosadil sám sebe na místo svých bratrů. Podíval se na situaci z jejich úhlu pohledu. Došlo mu, proč sem vlastně přišli. Jak jim teď asi je. Čeho se bojí .Jakou starost mají o své rodiny. Uvidí jejich hlad a možná ho i polije hrůza z toho, co mohl napáchat, kdyby je nechal hladovět. A to vše dělá Josef, aniž by mu k tomu bratři dali nějaký důvod. Zatím u nich nevidí ani náznak změny. Josef jim důsledky svého odpuštění nabízí jako dar. Dar, který předchází jakékoliv usmiřování, vyjasňování, omlouvání a změnu z jejich strany. Odpuštění je darem, který dává oběť viníkovi a může být absolutně nezávislé na jeho změně. 

Řeší situaci

Josef tedy situaci během tří dnů řeší. Je v kontaktu se svými potřebami i se svým tělem. Je v kontaktu s Bohem. Nevíme přesně co dělal, jestli se šel projít do parku, psal si deník, vypovídal se manželce nebo starověkému terapeutovi. Z toho, jak jinak se k bratrům chová však vyplývá jednoznačně následující. 1) Josef situaci řeší. Dobrovolně vstupuje do minulé bolesti. Přestává být tím, kdo je rád že z Boží milosti zapomněl. A stává se tím, kdo z Božích rukou přijímá výzvu k tomu, aby si vzpomněl. 2) Josef se vztahuje k Bohu. 3) Připomíná si stabilitu a sílu kterou sám má a učí se dívat na svět pohledem těch, kdo mu ublížili. 4) Dává dar odpuštění, přestože oni ještě neprokázali, že by se změnili. To je Josefův klíč k odpuštění. Díky tomu je po třech dnech jiný.

A co my?

Aplikace do našeho života je zcela zřetelná. Pokud přemýšlíš nad odpuštěním druhému člověku. Zkus si na základě Josefova příběhu naplnit slovo odpuštění jasným obsahem. Pokud říkáš v nitru druhém slovo odpouštím je to závazek k tomu že: 1) budu v něm testovat dobro, a nejen hledat zlo. 2)  Nebudu se mstít, a soud přenechám na Bohu. 3) Pokusím se zahlédnout svět jeho očima. Vyzkouším si empatii. 4) A to vše nezávisle na tom, jestli už se změnil nebo ne. 

Hledám dobro, nemstím se, podívám se na svět jeho očima, a to nezávisle na tom, jestli už se změnil nebo ne. To je praktický projev Josefova odpuštění. Možná si ale někteří z nás řeknou, no ale když jim odpustil, proč pořád nechává jednoho ve vězení, proč roztrhne Jákoba a Benjamína, proč se jim nedá poznat? Protože odpuštění a usmíření jsou dvě odlišné věci. Mohu odpustit uvnitř, musí se to projevit navenek, ale ne nutně tak že se druhému hned vrhnu kolem krku. Josef ještě nemá důvod bratrům věřit. Startuje se proces usmíření a o něm začneme mluvit příště.