Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.

Věrná fenka třikrát ostře zaštěká a obrátí vlhký čumák ke svému pánu. Zaštěká počtvrté. Má se čím chlubit, vždyť ve vysoké trávě spolehlivě na první dobrou našla šípem skolenou křepelku. Když bychom rozuměli psí řeči rozpoznali bychom v jejím štěkotu následující věty: „Vidíš, jak jsem šikovná. Jak jsem věrná? Koukej tady leží! Tak pojď už, na co čekáš, kde vězíš? Tady jsem. Co to s tebou dneska je?“ Když se konečně rozhrne tráva a přistoupí tichým krokem statný mladý indián, nadšená fenka se nedočká pochvaly, ani uznání ani podrbání. Její pán je dnes podivně zamlklý. Jen mechanicky z ptáka vytáhne šíp, sváže mu nožky a ledabyle ze zvyku naznačí úklonu vděčnosti za jeho oběť. Přehodí si úlovek přes rameno. Otočí se a duchem nepřítomen se vydá na cestu domů. Fenka nejistě se staženým ocasem kráčí vedle něj a úkosem ho pozoruje. Neví, co se mu honí v hlavě. Neví ani, že se jmenuje Dar-z-nebes. Neví, že ho tak pojmenoval jeho otec nadšený z narození silného chlapce. A neví, jak těžké teď prožívá období.

Dar-z-nebes je mladý, pohledný muž. Jako syn náčelníka má všechno, co by mohl chtít. Jeho srdce je dnes rozvířené jako hladina velkého jezera při silném vichru. Myšlenky a vzpomínky se jako vlny přelévají jedna v druhou. Naráží do sebe a nenachází klid. „Můj táta je jak hloupý vlk. Bojí se a vrčí. Jeden den je v pohodě a další den ukáže úplně jinou tvář. Je tolik dobrých mužů ve vesnici, kteří by byli třikrát lepším otcem a stokrát lepším náčelníkem, než je on. Je to s ním těžký. Proč zrovna já? Nechápu, jak mohl Velký Stvořitel dát znamení a učinit z něj náčelníka. Události z minulé válečné výpravy byli poslední kapkou do měchu před tím, než se protrhnul a způsobil mou vnitřní bouři. Táta byl slepý vůči mé snaze, ochotě, odvaze a vítězství. Místo toho o mě před nastoupenými bojovníky mluvil zle. Tak trapně už jsem se dlouho necítil. Dokonce jsem si od něj málem vysloužil trest smrti. Já, jeho vlastní syn! Pomátl se on nebo já? Ostatní válečníci se mě naštěstí zastali a připomněli mu činy mých paží a sílu mého srdce. Svými slovy mě tak zachránili před jistou smrtí. Co jsem udělal špatně? A proč mě vlastně táta pojmenoval Dar-z-nebes, když mě chce zabít?“

Pohlcen divoce rozbouřenými myšlenkami a v doprovodu své věrné fenky se Dar-z-nebes vrátil do vesnice. Vesnici tvořila hliněná obydlí paprskovitě rozmístěná od rozlehlého kruhového prostranství uprostřed. V čele centrálního prostoru se nacházel kamenný dům, kde bydlel náčelník a jeho rodina. Právě k němu se teď Dar-z-nebes severní cestou přibližoval. Nalezl však jiný domov než ten, který před východem slunce opouštěl. Změna vypadala zprvu nenápadně, ale později se ukázalo, že tento den změnil osud celé rodiny, celého kmene a celého světa. Otec náčelník seděl jako obvykle před svým domem na dřevěné židli, která se ztrácela pod vrstvami kožešin, rohů a trofejí. V přítomnosti celé vesnice hovořil s cizím mladíkem. Byli obklopeni všemi obyvateli vesnice, malými i velkými, dětmi i dospělými, důležitými i bezvýznamnými. Jakmile náčelník spatřil přicházet svého syna Dar-z-nebes, bez zaváhání vyskočil a běžel mu vstříc. Ani si nevšiml, závoje utkaného ze smutku, obav a tvrdosti, který zakrýval oči jeho syna. Otec se nemohl dočkat až synovi představí nového člena rodiny. Mladíček se díval na špičky svých mokasínů. Byl to zrzek, na hraně dětství a dospělosti. Rozpačitě se usmíval vědom si užaslých pohledů svého okolí. Přešlapoval na místě a žmoulal v rukách cíp své haleny, když o něm a jeho odvaze, chrabrosti a hudebním nadání náčelník vášnivě vyprávěl svému synu.

Všichni obyvatelé vesnice znali náčelníkovi nálady. Právě teď byl silný, veselí, mnoho mluvil, plánoval a přikrášloval, ale dlouho mu to nevydrží. Už zítra může být zamlklý a neschopný po několik dní opustit své lože. Náčelník se přes spoustu odboček a zákrutů v proudu slov dostal konečně k tomu, co chtěl říct svému synu. „Dare-z-nebes Přijmi Miláčka jako svého mladšího bratra. Nastěhuje se k tobě do pokoje a ukážeš mu vše, co bude potřebovat k životu mezi námi.“ Dar-z-nebes se podíval na Miláčka a ten mu pohled opětoval. Tak na sebe poprvé pohleděli dva budoucí nejlepší přátelé. Ani jeden zatím netušil, jaký význam pro sebe navzájem budou mít. Zatím převládala v jejich pohledu nedůvěra, a dokonce trochu nevraživosti. Náčelník se ovšem musí poslouchat, aspoň veřejně na oko, před zrakem vesnice. Nemají na výběr. Odchází vedle sebe na prohlídku okolí. Ani jeden z nich neví, co říct. Jen pejsek vesele poskakuje okolo nich dožadující se pozornosti. Nabízel snad sám sebe chlapcům jako téma k rozhovoru? Po chvíli se Miláček chytne a osloví staršího. Na jaké jméno slyší tvůj pes? Ten odpoví a postupně se rozvine rozhovor. Mluví spolu o lovu, o střelbě, o tréninku psů, o pastevectví, o tom, jak připravit maso na ohni a jaké koření použít. Oba se ponoří do vztahu jako do příjemně teplé vody v mělčině a zapomenou na to, že jsou spolu na příkaz bláznivého náčelníka. Na konci vynucené poslušnosti objevili radost jeden z druhého. A tak se z nich postupně stali nerozluční přátelé a opravdoví bratři.

Miláčka si doopravdy zamiloval celý kmen. Byl úspěšným lovcem, udatným bojovníkem a pozorným stopařem. U večerních ohňů býval zamlklý, nevyprávěl příběhy, cítil se nesvůj z rozhovoru ve veliké skupině. Ovšem, když mu přinesli flétnu ze svázaných suchých rákosů, dovedl na ní hrát tak, že celý tábor ztichl. Každý naslouchal sám sobě a hudbě, která vycházela z mladíkova srdce. Byla to krása. Dar z nebes jednou prohlásil, že v Miláčkově hraní ožívá píseň, která stvořila celý svět. Nejedna dívka si vysnila společný život s tímto mladíkem a nejedna matka posílala svého muže, aby promluvil s náčelníkem a domluvil sňatek s jejich dcerou. Ovšem všichni měli smůlu, protože i náčelníkova dcera Hebký vlas mohla na zrzavém chlapci oči nechat. Posílala své kamarádky, aby mu občas něco přinesli a svého staršího bratra vyzpovídávala ze všech dobrodružství které s Miláčkem zažíval.

Po mnoho měsíců vše vypadalo skvěle ale i do života těchto lidí se pomalu vploužil stín zla. Atmosféra v rodině houstla jak mlha nad jezerem. Něco se dělo, ale nikdo pořádně nevěděl co. Změny začínali být patrné. V náčelníkovi rostla žárlivost vůči Miláčkovi. Projevovala se nepochopitelným a rozporuplným chováním. Jeden den ho chtěl mít co nejblíže u sebe, chtěl kontrolovat každý jeho krok, rozmlouvat s ním a naslouchat jeho hudbě. Vzápětí jej však od sebe s křikem odháněl a posílal na výpravy a lovy co nejdál od své přítomnosti. Když ho však mladík opustil a šel za svým posláním byl náčelník nervózní a nechával si ho zavolat zpět. Jednou situace vygradovala tak, že po zrzavém chlapci v záchvatu vzteku mrštil kopím. V očích chlapce se mihlo překvapení, okamžitě se prohnul jako lasička a letícímu ostří se elegantně vyhnul. Kopí bylo vrženo s takovou silou, že prorazilo díru ven tenkou stěnou chýše. Tehdy si náčelník uvědomil, že se Miláčka bojí. Jeho nevraživost byla stále otevřenější. O jeho nepřátelství si šeptal i vítr mezi stébly trávy.

Přátelství dvou mladíků však ohroženo nebylo. Dar z nebes i Miláček si žili svým vlastním životem a náčelníka se snažili ignorovat. Však bylo stále co dělat, písně skládat, zvěř lovit, koření pěstovat, s nepřáteli bojovat a dívky si namlouvat. Tak šel čas. Ovšem s časem nenávist náčelníka k Miláčkovi rostla a sílila.

Dar-z-nebes s Miláčkem se jednoho večera dohodli, že cesta, po které jdou došla slepého konce. Nemohou pokračovat v životě jako doposavad. Miláček musí uprchnout. Přesto se rozhodli ještě pro jeden test. Dlouho do noci ladili tajný plán, který odhalí náčelníkovi opravdové city k Miláčkovi.

Dva dny na to slavila vesnice třídenní svátek. Na náměstí byl připraven kruhový stůl, který se prohýbal pod množstvím jídla. Byli tam pečení jeleni, plněné křepelky, hromady kukuřice, brambor a obilných placek. Místa u stolu byla rezervována pro důležité obyvatele vesnice. První den však jedno místo zůstalo prázdné. Bylo to místo určené Miláčkovi. Náčelník na jeho nepřítomnost nejprve nereagoval, užíval si jídla a vyprávěl přehršle přikrášlených příběhů. Potom se však znenáhla obrátil na Dar-z-nebes a vmetl mu do tváře: tak co, kde je? Kde je tvůj nevlastní bratr? Kde je Miláček? Pohrdl naším jídlem? Ne odpověděl Dar-z-nebes, cítí se dnes nemocný, není mu dobře a nechce nás nakazit. Náčelník se uchechtl a pokračoval v hodování.

Druhého dne hostiny bylo opět Miláčkovo sedadlo prázdné. Okolo stolu působilo nepřirozeně, jako chybějící zub v ústech. Náčelník opět většinu večera přecházel tuto skutečnost s mlčením. Teprve když se uvolnil a rozradostnil plivl svému synu do tváře otázku: Tak co kde je? Kde je tvůj nevlastní bratr? Kde je miláček? Pořád nemocný? Ne, odpověděl Dar-z-nebes, odešel dnes ráno, aby svátek slavil se svou rodinou v horách. Chvíli bylo absolutní ticho, čas se zastavil. Pohledy všech se upřeli na náčelníka. Dokonce věrná fenka stáhla ocas a přikrčila se, protože vycítila nebezpečí.

Náčelníkova barva v obličeji se změnila, nejprve zrudl, potom zbělel, a nakonec opět začal rudnout. Všechny svaly se mu napnuli. Oči div nevylezli z důlků a v rukách drtil jelení kost.

Potom otevřel ústa, zařval. Zvuk jako stavidlo spustil záplavu slov, která se začala řinout z jeho úst. Mluvil rychle, nesrozumitelně, nadával, proklínal, svolával hromy blesky. Pak se otočil k Daru-z-nebes a začal se bláznivě chechtat. „Ty jsi slepí jak krtek a hloupí jak slepice. Jsi důvěřivý jak prašivej pes. Copak nevíš, že když se budeš Miláčka zastávat, přátelit se s ním, když mu vyjevíš svá tajemství, tak tě jednou zradí? Chovali jsme si v kapse jedovatého hada. Ty neznáš budoucnost, ale já ano. Nejdříve jsem tomu také nechtěl věřit, ale sny se nemýlí. Každý den se mi v noci zdá stejný sen. My oba jsme mrtví, naše těla visí pověšena na vysokém stromě a oklovávají je ptáci. Mezitím Miláček sedí na mé židli, píská ty svoje odporné melodie a přes rameno má ledabyle přehozený můj plášť. On bude náčelníkem, přijdeš o vše. To chceš? Chceš zahodit svůj život pro toho smradlavého tchoře?“ Tu se náčelníkovi zamotala hlava, došel mu dech, vyschlo mu v ústech a sesunul se na židli. Výsměšným pohledem sledoval reakci svého syna.

Dar-z-nebes sklonil hlavu. „Já vím otče, měl jsem stejný, a přesto jiný sen. Ano zemřeme ve válce strašnou smrtí. Ano Miláček povstane jako náčelník tohoto kmene, ale nebude to jeho ruka, která vystřelí šíp proti nám. Naopak, naši smrt opláče. Písně, které po naší smrti bude hrát budou písně smutku a ne vítězství. Dlouho mé srdce nad tím rozjímalo, bylo rozbouřené, ale teď je klidné jako hladina za tichého úsvitu. Miláček bude lepším náčelníkem než ty nebo já. Vzdávám se sebe a své vlády ve prospěch jeho. Dar-z-nebes nečekal na otcovu odpověď, strhl z ruky vzácný náramek a pohodil na zem. Vstal od stolu a doprovázen věrnou fenkou zmizel v temnotě mezi obydlími. Otec na něj upřeně hleděl neschopen slova.

Dar-z-nebes přišel až na smluvené místo, kde na něj netrpělivě čekal Miláček. Z dálky ukázal domluvené znamení, aby dopředu Miláčka varoval, že situace nedopadla dobře. Potom k němu přišel a vypověděl vše co se stalo u stolu. Objali se a plakali. Rozloučili se teprve když noc ustupovala blížícímu se ránu. Miláček přijal od svého přítele dary. Zásoby na cestu měl sbalené v sedlových vacích. Nasedl na koně a odjížděl zapadlou stezkou do hor. Čeká ho nový život. Život psance a uprchlíka. Budou ho pronásledovat. Náčelník je sice hloupí vlk odsouzen k smrti, ale má stále ostré zuby.

Uplynulo několik let. Pod suchým stromem obklopen padlými spolubojovníky leží Dar-z-nebes. Letící tomahavk mu způsobil vážné krvácení. Spolu s krví z něj odchází život. Indián hledí vzhůru k větvím stromu. Poznává strom ze svého snu. Je to strom, na kterém bude viset jeho mrtvé tělo. Ale to už neucítí. Svého otce nevidí, ale ví že nemá šanci vydržet v boji o mnoho déle. Ucítí na koleni jemný dotyk. Fenka mě našla. Vypadá to, že z boje vyvázla bez zranění. To je dobře. Když se fenčina hlava přiblíží až k jeho obličeji a olízne mu nos, muž zašeptá. Najdi Miláčka. Od teď patříš jemu. Chraň ho. Dej mu věrnost, kterou jsi dala mě. Třeba pozná, jak jsem vděčný za naše přátelství. Fenka poslouchá s hlavou moudře nakloněnou na stranu. Pak do něj naposledy žďuchne packou otočí se a upaluje pryč přinést hořkou zprávu náčelníku Miláčkovi a jeho družině v horách.