Intenzivní setkání 

Vyprávíme si příběhy o lidech, kteří se intenzivním způsobem setkali s Bohem. Začneme krátkým opakováním. Bileáma vyděsil anděl smrti a díky tomu se změnila jeho řeč. Místo proklínání žehnal. Ovšem strach ze smrti nezměnil jeho srdce. Změnil se jen navenek. Uvnitř zůstal zákeřným. Eliáš se setkal s Bohem ticha a naučil se počítat i ty, kteří nebyli tak zapálení a horliví jako on. Přesto zůstal mužem ohně. Petr po intenzivním setkání s nečistými zvířaty zjistil, že nemusí rozlišovat čisté a nečisté lidi a může překonat odpor, který k lidem měl. Přesto i on si ponechal některé zakořeněné předsudky vůči nám pohanům a měl by problém si s námi sednout k jednomu stolu. Učedníci užasli při pohledu na slávu zářícího Krista a budou se dívat na svět novýma očima. Hagar byla v bezvýchodné situaci a intenzivní setkání s Bohem ji dodalo naději. Anděl jí ukázal, že může udělat nejmenší možnou změnu, Bůh jí otevřel oči a našla nečekaný zdroj. 

Už máme zpracováno dost příběhů na to, abychom si všimli společných jmenovatelů.

I. Změna částečná. Bůh se potkává s lidmi proto, aby změnil jejich přítomnost, nasměroval je, připravil pro nějaký čin, ale oni přesto zůstávají v mnohém stejní jako předtím.

II. Změna pestrá. Každé setkání vyvolalo něco jiného. Není to všechno konverze podle šablony apoštola Pavla. Hagar odchází naplněná a Bileám vystrašený. Eliáš mění perspektivu a Petr překračuje hranice odporu. Setkání s Bohem má různý efekt.

III. Změna pozitivní. To, co je společné, že každá změna je krokem k lepšímu – ke zralejšímu, plnějšímu, celistvějšímu, vztahovějšímu, a tedy i svatějšímu bytí.

IV. Změna předatelná. Příběhy se odehrály jednou a jsou zaznamenány, takže se nemusí dít znovu a zároveň nikdy nepřestanou působit. Anděl se zjevil Hagaře na poušti, a proto se už nemusí zjevit mně. Stačí příběh. Příběhy se totiž snadno vepíší do duší čtenářů a miliardy lidí včetně nás teď mají možnost projít v kůži hrdiny podobnou proměnou. Najít zdroj. Užasnout. Překonat odpor. Změnit perspektivu. Příběh se opakuje stále dokola, přestože se už nikdy nemusí stát přesně tak, jak se stal. 

Můžeme tedy shrnout své pozorování následovně:

Bůh se intenzivním způsobem setkává s lidmi,
aby v nich způsobil částečnou různorodou a pozitivní změnu
a aby skrze sdílení jejich příběhu inicioval proměnu nás. 

Úvod

Dnešní příběh a příběh, který budu vyprávět příští týden, jsou v lecčems komplementární. Ukazují právě na to, že intenzivní setkání s Bohem způsobí v různých lidech různou změnu. Porovnáme si příběhy o povolání dvou velkých proroků. Podobně jako manželské páry vypráví příběh o svém seznámení a zasnoubení, tak prorok vypráví o tom, jak prožil své povolání a přijal od Boha poselství, které má komunikovat lidem. Když se dospělý Izajáš potkal s Bohem, zbořilo ho to.  Když se mladý Jeremiáš potkal s Bohem, zbudovalo ho to. Známe to i z Nového zákona. Duch Boží intenzivně vstupuje do životů lidí jako parakletos, tedy ten, který povzbuzuje i napomíná. Boří a buduje. Dnes začneme u Izaiášova bořícího Boha a příště s Jeremiášem zažijeme Boha budujícího. Obě kázání patří k sobě. Dnešní kázání by samo o sobě bylo v něčem kulhající. Kázání dnes věnuji těm z nás, kteří jsou stabilní, jistí, silní a prosperující. 

Bůh otřásl mým světem

Izajášovo svědectví by mohlo mít název „Bůh otřásl mým světem“. Co se to stalo? Izajáš je člověk jako my. Během svého zrání se začlenil do společnosti a stal se dospělým. Pohyboval se v Jeruzalémě okolo královského paláce a chrámu. Na těch nejvyšších místech. Měl své hodnoty, věci, které považoval za důležité. Myslel na ně, žil pro ně, mluvil o nich, hádal se o ně, zlobil se kvůli nim, truchlil, když o ně přišel. Izajáš věděl, kdo je a co je pro něj důležité.  Bůh mu jeho hodnotami otřásl. Jak to udělal? Pojďme se podívat. 

V roce, kdy zemřel král Uzijáš, jsem viděl Panovníka sedícího na trůnu vysokém a vyvýšeném a lem jeho roucha naplňoval chrám. Nad ním stáli serafové, každý měl po šesti křídlech: Dvěma si zakrývali tvář, dvěma si zakrývali nohy a dvěma létali, a jeden na druhého volal: Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů; celá země je plná jeho slávy! A čepy prahu se otřásaly od hlasu toho, který volal, a dům byl plný kouře. I řekl jsem: Běda mi, jsem zničen, protože jsem člověk nečistých rtů a bydlím uprostřed lidu nečistých rtů, a mé oči viděly Krále, Hospodina zástupů! Vtom ke mně přilétl jeden z těch serafů a v ruce měl žhavý uhel, který vzal kleštěmi z oltáře. Dotkl se mých úst... 

Izajáš 6:1-7

Figurou vidění je Bůh. Ovšem text nás pouze informuje o jeho přítomnosti a pak se zaměří na popis okolní scény. Mizí tím Bůh ze zřetele? Rozhodně ne. Bůh je stále v centru, ostatní prvky obrazu jsou zmíněny proto, aby v porovnání s nimi vynikla Boží sláva. Tři prvky pro porovnání. Uzijáš, chrám a serafové.

1) Lepší než Uzijáš
Nejprve obraz porovná krále Boha s králem Uzijášem. Kdo neznáte Uzijáše, přečtěte si o něm ve 2. Paralipomenon 26. Zmíním jen několik slov, které trefně vystihují jeho více jak padesátiletou vládu: požehnání, úspěch, stabilita, mír, prosperita, rozmach a rozvoj. Ať byste si vzali jakoukoliv oblast správy země a podívali se na vývoj za padesát let, všechny grafy by strmě stoupaly. Víc strojů. Víc vzdělání. Víc bohatství. Byl to jeden z nejlepších králů. Měl na konci života svůj propad pýchy, ale ne tak šílený jako David nebo Šalamoun. V porovnání s ostatními dopadá dobře. Jeho smrt byla koncem krásné a stabilní éry prosperity. Ještě dlouho se bude říkat: za Uzijáše bylo líp. Tento nejlepší král je však mrtev a živý Bůh v porovnání s ním vychází jako daleko lepší král. Bůh lepší než Uzijáš.

2) Větší než chrám
Bůh sedí na vysokém trůnu. Jak víme, že je vysoký a vyvýšený? Velikost objektu vyzní v porovnání s něčím jiným. Obří rozměry houby, kroupy nebo telefonu je na fotce patrná, až když ji někdo drží v ruce. Obraz porovná Boží trůn s největší stavbou – samotným chrámem. Tak jako byl Uzijáš nejlepším králem, tak byl monumentální chrám nejkrásnější, nejdůležitější a největší stavbou. Ovšem i v tomto porovnání vyjde chrám jako trapně maličký. Vždyť dovede pojmout jen kousek Božího roucha. Do chrámu se nevleze ani Boží trůn, ani část Boha samotného, jen okraj pláště. Bůh na trůnu je daleko větší než největší chrám. 

3) Drsnější než serafové
Okolo Boha se pohybují bytosti. Použité slovo je hodně podobné slovům oheň a had. Navíc mají ruce, nohy, tváře a křídla. Když si všechny střípky symbolů spojíme do jednoho, získáme bytosti podobné ohnivým okřídleným drakům. Proč vypadají tak a ne jinak? Jako je ryba uzpůsobena k tomu, aby žila ve vodě, pták na nebi a šváb všude, tak i tyto bytosti jsou uzpůsobeny, aby žily v Boží sféře. Jsou z ohně, aby ustály Boží žhnoucí svatost. Mají křídla, aby se mohly pohybovat ve světě ducha. Mají ústa, aby mohly komunikovat a ruce, aby mohly něco přenést. Přesto ani tyto děsivé velkolepé bytosti se nemohou v Božím prostoru pohybovat suverénně. Zakrývají si před Bohem tváře. A když se přiblíží k oltáři, berou do ruky kleště. Zase tu máme porovnání. Kdybychom takové bytosti viděli samy o sobě, nahnaly by nám strach. Řekl bych si, co může být strašnější a drsnější. Ale v porovnání s Bohem jsou jeho pokornými služebníky. Nemají nic lepšího na práci než provolávat Boží svatost. To je smysl jejich bytí. Svatý, svatý, svatý. Svatý – lepší než Uzijáš. Svatý – větší než chrám. Svatý – drsnější než my serafové. Svatý, svatý, svatý Bůh.

Jejich volání končí slovem sláva a má zajímavý efekt. Sláva znamená tíha, hustota, hodnota. Svatý Bůh je ten nejhutnější, nejhustší a nejhodnotnější – tedy slavný. A tato sláva se jako zvukové vlny od křiku bytostí šíří prostorem, naráží na svět a způsobuje otřesy.  Jako těžký kámen, který spadne na hladinu rybníka. Tak hlasem bytostí padá Boží sláva a otřásá náboženstvím i srdcem člověka. 

Dva otřesy

Text zaměří naši pozornost na dvojí otřes. 

Náboženství
První otřes se týká chrámu, respektive náboženství. Lem roucha naplňoval chrám. Čepy se otřásají od zvuku hlasu. Dům byl plný kouře. Chrám je malý a naprosto nemá kapacitu na to pojmout Boží přítomnost. Otřásají se jeho příliš úzké brány. Chce tím obraz naznačit, že chrám praská ve švech? Že se musí rozšířit? Že nestačí? Naplňuje se kouřem, tak jako už několikrát v dějinách, kdy do něj sestoupila Boží sláva. Vždy to znamenalo přerušení bohoslužby. Lidé se svými náboženskými představami, modlitbami, posty, skupinkami, hudbou a rituály, kterými uctívají Boha, najednou mlčí, ruce jim bezvládně visí a jen přihlíží. Tatam je jejich zbožná aktivita. To, co bylo pro ně důležité, to, co řešili, kvůli čemu se možná i hádali, najednou mlčí. Náboženství, které podle tradice a řádů určovalo světu, co je důležité, co jsou hodnoty, praská ve švech. Protože tam dosedá Boží sláva. 

Člověk 
Druhou oblastí, kterou Boží sláva otřese, je duše člověka. U ní se příběh zastaví nejdéle. Pojďme si připomenout Izajášovu reakci.

I řekl jsem: Běda mi, jsem zničen, protože jsem člověk nečistých rtů a bydlím uprostřed lidu nečistých rtů, a mé oči viděly Krále, Hospodina zástupů! Vtom ke mně přilétl jeden z těch serafů a v ruce měl žhavý uhel, který vzal kleštěmi z oltáře. Dotkl se mých úst... 

„Běda mi“ je svým významem citoslovce, které vyjadřuje velké utrpení a zoufalství. Dnes bychom to vyjádřili pomocí nějakého sprostého slova, kterým vystihneme, jak moc v háji jsme. Je to výkřik děsu, zoufalství, marnosti. 

„Jsem zničen“ – Izajáš je silný, schopný a prosperující člověk. Pohybuje se ve vyšší společnosti. Má přístup ke králi. Najednou rozpad. Nevím, kdo jsem a kam patřím. Kontrolka kompasu, která mu každý den přesně ukazovala, co je důležité, se najednou zblázní a šíleně se točí dokolečka. Co je důležité a co není? Všechno, co považoval za velké a stabilní a důležité, je otřesené. Král, pod jehož vládou se narodil a pod jehož dobrou vládou vyrůstal. Chrám, ve kterém všechno šlapalo jako hodinky a kolem kterého se točila jeho práce a zbožnost. Všechno to, k čemu se Izajáš vztahoval a prakticky upínal v životě, se mu hroutí.  Představte si člověka, který přijde o někoho blízkého. Setká se se smrtí. Je to zničující. Ten, kdo pro mě byl důležitý, na koho jsem každý den myslel, kdo byl v mém světě, najednou zmizí. Prázdnota. Ručička kompasu zběsile lítá. Nebo si představte člověka, který přijde o práci. Celý život věděl, jak žít, co dělat, uměl se orientovat. A najednou krize, rozpad. 

„Jsem člověk nečistých rtů“ – Izajášovi se rázem změní identita. Ještě před pár hodinami by o sobě řekl, že je schopný, dobrý, úspěšný a prosperující.  Teď však přestal porovnávat sám sebe s druhými lidmi, se svým minulým já, s tím, co považuje za standard. Viděl sebe v porovnání s Hospodinem, vládcem vesmíru. V tomto porovnání vidí sebe jinak, jako nehodného, zbořeného, nečistého, nedostatečného. To nejhorší, co v tu chvíli na sobě vidí, jsou jeho ústa. Proč ústa? Pojďme se nad tím zamyslet. Možná mu prolétlo v hlavě, o čem v poslední době mluvil. Mluvil jsem tak, jakoby mé pocity a potřeby a touhy a fantazie byly to hlavní a nejdůležitější. Mluvil jsem tak, jakoby má práce a problémy v ní byly to hlavní a nejdůležitější. Mluvil jsem tak, jakoby se celý život točil okolo peněz: kolik kdo má a za co a nemá a chybí a co je drahé. Mluvil tak, jakoby práva rodin bylo to nejdůležitější nebo naopak svoboda jedince. Tradice nebo progres. Mluvil tak, jakoby sexuální uspokojení byl vrchol všeho. Nebo jakoby se vše točilo okolo jídla. To je jedno. Nemluvil tak, jako by věřil, že Bůh je velký a slavný. 

„...mezi lidem nečistých rtů bydlím“ – Pohled směruje do společnosti. To, co vidí u sebe jako problém, najednou rozpoznává i ve společnosti, do které se tak krásně začlenil a přejal její řeč a její modly. Mluví tak, jak mluví ostatní, přebírá hodnoty společnosti. 

Rozbořil Bůh i nás?

Izajášova krize přichází po smrti krále a nestabilitě ve společnosti. S tím se dovedeme ztotožnit. Ne že by smrt britské královny Alžběty znamenala pro nás to, co pro Izajáše, ale svět se za posledních pár let opravdu otočil vzhůru nohama. I my spolu s Izajášem zažíváme zmatek. Střelky našeho kompasu lítají a snaží se ustálit na něčem hodnotném. A do toho vstoupí Boží zjevení, které v prvé řadě chaos ještě prohloubí. Protože ukáže, že jakoukoliv hodnotu, vztah, věc, pozici, ke které se tady na zemi upínáme, Bůh převyšuje. Stačí jen porovnat. 

Představ si člověka, který je pro tebe hodně důležitý, často na něj myslíš. A porovnej ho s Boží slávou. Uvidíš, co se stane. Rozhodně už nebude zaplňovat celý tvůj prostor. Představ si to, pro co žiješ, své zaměstnání, prostředí, ke kterému se obracíš. A porovnej to s Boží slávou. Tohle je tvůj domov, tvá hodnota. Vracíš se tam, pečuješ o něj. Ale Bůh sám je mnohonásobně lepší domov. Až tohle zjistíš, otřese to tvým světem. Protože to, co je pro tebe velké, se najednou zmenší. Představ si to, čeho se hodně bojíš, kombinaci všech svých strachů, ohně, hadího těla, tváře člověka, který ti nahání strach. A porovnej ho s Boží slávou. Představ si ho, jak se sám bojí Boha. Takový je Bůh.  Představ si sám sebe, co všechno děláš a zvládáš, umíš a víš. A porovnej to s Boží slávou. Izajáše toto porovnání zničilo. 

Teprve když takto Izajáš vidí Boha a porovná vše s ním, tak vidí v pravdě svůj hřích. I ten hřích, který je společensky přijatelný. Začleněním do společnosti a jejího jazyka přebíráme automaticky i její hodnoty a modly. I hříchy společnosti je schopen Izajáš nahlédnout, až když porovná sebe a svůj národ s Boží slávou. Neznamená to, že by peníze, úspěch, církev, rodina, vztahy, sexualita a já nevím co ještě, nebyly samy o sobě hodnotami. Jen se nikdy nesmí stát absolutními hodnotami. Většími než Boží sláva. Není to dekonstrukce hodnot, ale jejich porovnání s Bohem. Bůh sám o sobě jako nekrásnější hodnota. Ten, kdo má největší slávu. Bůh neničí hodnoty, nerelativizuje je, jen ukáže, jak moc je on sám víc. Jen to porovná a ukáže. Nahradí Izajášovi krále, chrám a všechno ostatní sám sebou. 

Izajáš přizná vinu, uzná svůj vlastní rozpad a ztracenost. Bůh otřese jeho jistotami, tím, co považoval za jisté a důležité. Co bude následovat? No, situace se ještě zhorší. Jedna z ohnivých bytostí uchopí uhlík, letí k Izajášovi a natáhne ruku s uhlíkem a blíží se k jeho ústům.  Ústa. Velmi citlivé místo na těle. Mnoho nervových zakončení. To je vrchol krize. Smrtící a bolestivý dotek uhlíku na ústa. Izajáš očekává mučivý konec. Umírá.

 Bůh budující 

... a řekl: Hle, tento uhel se dotkl tvých rtů; tvá vina je odvrácena a tvůj hřích je usmířen.

Nic strašného se nakonec nenastane. Do ruda rozpálený uhlík ho nesežehne.  Místo absolutního zničení přichází slova pokoje a odpuštění. Co bylo hříchem? Kdybychom četli celou knihu Izajáš, zjistíme, že největším hříchem je modloslužba. Izajášovi došlo, jak moc jeho řeč odhaluje jeho hodnoty, respektive jeho modly. Tvá pýcha, soběstačnost, tvé ego, důraz na sebe, jistota, to vše. Izajáš prožije rozpad hodnot, vlastní smrt, ale po ní následuje obnova, vzkříšení. Teď budeš mluvit jinak, Izajáši. Protože jsi viděl druhé lidi, práci, svět, náboženství, rituály, majetek, společnost i sám sebe v pravém měřítku, porovnány se svatým Bohem.

Potom jsem uslyšel hlas Panovníka, jak říká: Koho pošlu a kdo nám půjde? Řekl jsem: Zde jsem, pošli mne! I řekl: Jdi a řekni tomuto lidu: Stále poslouchejte ale nebudete rozumět, stále hleďte ale nebudete znát. Učiň srdce tohoto lidu tučným a jeho uši zacpi a jeho oči zalep, aby očima neviděl a ušima neslyšel a jeho srdce nerozumělo, neobrátil se a já ho neuzdravil. Nato jsem řekl: Až dokdy, Panovníku? A on odpověděl: Až dokud města nezpustnou a nebudou bez obyvatel a domy bez lidí a země nebude zpustošena — zcela opuštěná. Hospodin vzdálí lidi daleko — veliká opuštěnost bude uprostřed této země. A ještě v ní zbude desetina, ale znovu přijde vniveč; jako terebint a jako dub, ze kterých po pokácení zůstane jen pahýl. Ten pahýl je svaté símě. 

Izajáš 6:7-13

Jeho mise je teď jasná. Dobrovolně se stává tím, kdo bude druhé doprovázet na cestě, kterou právě prošel. Národ čekají bouře, války a zajetí. Rozpadnou se hodnoty, jejich střelka kompasu bude šíleně lítat. Proč? No protože přijdou o své hodnoty, své modly, pro které žili. Izajáš bude pro ně stejně jako Bůh pro něj destruktivní silou, která zničí jejich modly a potom záchranou silnou, která zbuduje jejich identitu na nových základech. Stačí jediné - porovnat druhé lidi, své činnosti, hodnoty, strach i sám sebe se svatým Bohem. Lepším než nejlepší král, větším než největší lidské dílo, děsivějším než to, co mě děsí, středem světa, který leží mimo mě. Takové porovnání nejprve vyvolá bouři, svržení model, závrať a smrt, ale v konečném důsledku, když se prach usadí, vznikne nový řád. Řád lidského nitra, náboženství, civilizace, světa i vesmíru, kde Hospodin sám jako nejvyšší hodnota sedí na trůnu. Nikdo ho neovládá ani nemanipuluje, není nástrojem v rukou mocných, argumentem mezilidských sporů, ani hodnotou, v jejímž jménu lidé nenávidí. On sám, suverénní a svrchovaný vládce, který nás modloslužebníky v Kristu smířil se sebou. A my všichni spolu vycházíme ze sebe a voláme:

Svatý, svatý, svatý, Hospodin Pán Bůh zástupů. Celá země je plná jeho slávy.