Vy však jste,rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid určený k Božímu vlastnictví, abyste rozhlásili mocné skutky‘ toho, jenž vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. Vy, kdysi ,Ne-lid‘, jste nyní lid Boží; vy, kdysi, Ne-slitovaní‘, jste však nyní došli slitování. 

1 Petr 2:9

Úvod

Je první neděle po Velikonocích. Na pozadí stále ještě doznívá veselá melodie vzkříšení. Velikonoční příběh nám připomněl, že jsme vysvobozeni. Smrt dostala na frak. Hřích je odpuštěn. Nastala nová realita. Boží království se prolamuje na zem. Co dál? Co s tím? Se vší touto radostnou jarní energií, kterou v sobě vzkříšení skrývá? Nabídnu vám dnes jednu odpověď ze Starého zákona. Najdeme ji v básni, která připomíná vysvobození Izraelců z egyptského zajetí, jejich cestu pouští a dobytí slíbené země. Je to žalm, který se zpívá jako vzpomínka na veliké vítězství. V tom je jeho styčný bod s naší povelikonoční přítomností. Prosím, abyste ke čtení vstali. Protože je to text, který jde těžko poslouchat v sedě. 

Když vyšel Izrael z Egypta, dům Jákobův z lidu cizí řeči,
byl Juda jeho svatyní, Izrael jeho vladařstvím.
Moře to vidělo a uteklo, Jordán se obrátil nazpět,
hory poskakovaly jako berani a pahorky jako jehňata.
Co je ti, moře, že utíkáš, Jordáne, že se obracíš nazpět?
Hory, proč poskakujete jako berani, a vy, pahorky, jako jehňata?
Svíjej se, země, před Pánem, před Bohem Jákobovým,
jenž proměňuje skálu v jezero, křemen ve vodní pramen.

Žalm 114

Energie 

Žalm má ohromnou energii. Izrael vychází, moře utíká, Jordán se obrací, hory a kopce poskakují, zem se kroutí. Kámen se mění. Obrovská síla pohybu a proměny přírody. Kolik energie byste museli vynaložit, abyste obrátili tok řeky, rozdělili moře, potřásli si horu nebo změnili kámen ve vodu? No, ohromné! A to vše se v žalmu děje s lehkostí, s jakou si artista žongluje s míčky. Nebo s jakou mladé jehněte poskakuje po louce. Nemožné se zlehka mění. Vlastně podobně jako třeba při stvoření světa. Bůh mluví, ono se děje. Lehce a elegantně. To je atmosféra žalmu. Čiší ohromnou energií. 

Párové obrazy

Když se podíváme blíže, vidíme v textu pečlivě seřazenou sekvenci obrazů a pojmenování. Jsou tam vždy v párech. To je princip hebrejské poetičnosti. Izrael a Jákobova rodina. To je hlavní aktér děje. Egypt a lid cizí řeči označují prostor útlaku, sevření, nesvobody, bičů, mělbychů a musů. Svatyně a vladařství je novou identitou Izraele. Moře a Jordán jsou dvě vodní plochy, které lidé na své cestě ke svobodě museli překonat. Hory a pahorky tvoří kontrast k vodě. Berani a jehňata jsou poskakující zvířata. Pán a Jákobův Bůh je klíčová postava, která se nám odhalí na konci žalmu. Skála a křemen jsou zmenšené hory a pahorky. Jezero a vodní pramen jsou zmenšeniny moře a Jordánu. To bylo devět párů obrazů a názvů. Pěkně za sebou. Je tam však jedna věc bez páru. Sólista, který vypadává z rytmu básně.  Navíc je i v úplně jiné formě. Působí jak pěst na oko a zní „svíjej se země“. Tahle výzva, tohle sloveso spojeno se zemí, je nějak významně jiné. 

Příběhy

Třetí pozorování. Báseň těmito obrazy letmo odkazuje na známé příběhy z dějin.  Zlehka naťukne příběh o tom, jak statisíce otroků pod vedením Mojžíše odešlo z Egypta. Jak narazili na Rudé moře a byli v pasti. Pronásledovatelé za zády. Moře před nimi. Mojžíš zvedl hůl a moře se rozdělilo. Když naopak došla voda na poušti, Mojžíš bouchl do suché skály a ta se změnila v pramen. Tábořili pod horou Sinaj. Bůh na ni sestoupil. Celá se třásla a chvěla. Po čtyřiceti letech vstoupili do své země. Pod nohama kněží se zastavil rozvodněný Jordán. Všichni přešli suchou nohou. Nakonec i většina ohavných pohanských model se na horách a pahorcích symbolicky roztřásla a padla. Podobně jako hradby na kopci Jericha. Vidíte, každý obraz je portál do minulosti. Mohli bychom tam vlézt a podívat se, co všechno se odehrálo, ale zabrzdíme se. Využijeme toho, že zde vidíme portály vedle sebe. Co mají společného? Všechny odkazují na významné události z období zrodu izraelského národa. Od odchodu z Egypta, po usazení v zemi. Jsou to okamžiky mimořádného zásahu nadpřirozené síly. Něco, co lidi potřebovali, ale sami by to nezvládli, nebo jen za obrovskou cenu.

Časový posun

Čtvrtá věc, které si můžeme na žalmu všimnout, je časový posun. Zpěvák začíná u vyprávění minulých příběhů. „Když vyšel Izrael z Egypta“. Pak se ale použije přítomný čas. Jako by ho příběh vtáhl portálem do minulosti a on uprostřed toho pradávného příběhu stál a ptal se moře, řek, hor a kopců. „Kam utíkáš. Proč se obracíš? Proč poskakujete?“  A pak se posune ještě do jakéhosi stavu věčné přítomnosti, která se táhne do budoucnosti. "Svíjej se, země před Pánem, před Bohem Jákobovým,  jenž proměňuje skálu v jezero, křemen ve vodní pramen." To, co se odehrálo v minulosti, se stává něčím, co se bude opakovat. Je to univerzální. Může se to stát kdykoliv. 

Boží přítomnost

Páté pozorování je Boží role v žalmu. Bůh se v žalmu objevuje pozvolna, pomalu a nenápadně. V první větě není vůbec. „Izrael vyšel z Egypta.“ Ve druhé větě jsou přivlastňovací zájmena „jeho svatyní“ „jeho vladařstvím“. Ale ten, komu je lid přivlastněn, zmíněn není. Je to jako taková hádanka. Kdo to asi bude? Čí svatý lid? Čí vladařství? Pak pozorujeme přírodu, která před Izraelci prchá, poskakuje a kroutí se. Nechápeme, jak je to možné. Proto se překvapeně se ptáme: Moře, kam utíkáš? Jordáne, proč měníš směr? To přece není normální. Nakonec v sedmém verši slyšíme odpověď. A je to jako v kresleném komiksu. Vidíte malého roztomilého lvíčka. Blíží se k němu lovec. Lvíček nakrabatí čelo. Zamračí se a chce vypadat děsivě. Najednou lovec s hrůzou v očích utíká. Lvíček je trochu překvapen. Co je ti, lovče, že utíkáš? Pak se ohlédne a uvidí, že mu za zády stojí a cení zuby máma lvice. Jo, teď to dává smysl! To před Pánem, Bohem Jákobovy rodiny se to všechno děje. To on v tom všem má od začátku prsty. Vždycky měl a vždy bude mít. Když pak čteme žalm podruhé, už víme, že je tam Bůh od začátku. Kde? No přece ve vzájemném spojení se svými lidmi. Lidé přivlastněni Bohu – jeho svatí, jeho vladařství. A Bůh přivlastněn lidem – Bůh Jákobův. 

To bylo pět pozorování žalmu. Ohromná energie, párové obrazové portály, mimořádné příběhy z doby vzniku a formování národa, časový posun od minulosti do věčné přítomnosti a Boží přítomnost ve spojení s lidmi.

Poselství tehdy

Jak asi báseň působila na své původní čtenáře? Byli to lidé, pro které zmíněné příběhy byly několikaset letou historií. Text neobsahuje žádnou přímou výzvu pro posluchače. Má oznamovací formu. Pokud tedy chce něco způsobit, tak to dělá přímo sám o sobě. Jako by říkal: Podívejte se zpět na stvoření svého národa. Udály se věci, které byly z lidského pohledu nemožné. Utíkající moře. Jordán tekoucí proti proudu. Otřásající se hory. To vše se dělo před vámi a pro vás. Protože jste měli za zády Boha. To před ním se moře rozuteklo. To před ním hory poskakovaly. A je to něco, co platí až do přítomnosti. Bůh kryje záda těm, kteří jsou jeho. Těm, se kterými je ve smlouvě spojen. Možná to uvidíte ve zmenšené míře. Ne hory, kopce, řeky a moře, ale skály, kameny, prameny a jezírka. Bůh před vámi a pro vás s lehkostí jemu vlastní dělá to, co vy sami nemůžete, nebo by vás to stalo neúměrně více energie.To je informace, kterou žalm velmi silně vtiskává do myslí nás posluchačů. A tak jako žalm vypráví o vysvobození z otroctví, tak sám osvobozuje. Protože ta informace, kterou předá, je osvobozující. To, co by pro mě bylo nemožné, tak Bůh udělal a teď je člověk svobodný. Nemusí hýbat horou, může uvařit večeři. Nemusí rozdělovat moře, může vychovávat dítě. To, co nemusí dělat, ho činí svobodným v tom, co udělat může. 

Poselství teď

Náš pohled na Velikonoce dnes je trochu jiný. Když se teď ohlédneme zpět, nevidíme jen příběh o vzniku izraelského národa. Vidíme i paralelní příběh vzniku a formování církve. Ježíšův život, smrt, vzkříšení a vše, co následovalo, zopakovalo a prohloubilo to, co už se kdysi odehrálo. Novozákonní varianta na žalm by mohla obsahovat fráze jako: Smrt to viděla a roztřásla. Kámen od hrobu se odvalil. Chrámová opona se roztrhla. Nastala tma a zemětřesení (Mt 27:54). Po třech dnech se země znovu otřásla (Mt 28:2). Hej smrti, proč se třeseš a kameni proč se valíš pryč? Celá země se svíjela a kroutila, když Ježíš umíral a byl vzkříšen. Vidíte, stačí jen vyměnit obrazy a portály do jiných příběhů. Sedí to přesně, vždyť žalm sám dojde k nadčasovému bytí. Právě ta jedna ne-párová výzva, která v žalmu působí jako pěst na oko, se pro nás stala portálem do nejslavnějšího příběhu o tom, jak se před Bohem realita země kroutila. Jak takováto dvojvrstevnatá a dvojsloková píseň zapůsobí na nás? 

Máš krytá záda

Někdo ti kryje záda. Příběh ti kryje záda. Bůh ti je kryje. Jen si to představ na následujících příkladech. Pokud dveřmi vstupujete do bezpečného prostoru, má dáma přednost ve dveřích a muž jí kryje záda. Když učíte dítě jezdit na kole, držíte se za ním. Ono se dívá dopředu a šlape a vy ho tlačíte nebo jste zezadu připraveni zasáhnout. Nebo ve státě, kde existují ne úplně moc zkorumpované soudy, sepíšete s někým smlouvu. Ta vám chrání záda. Většina lidí spí tak, aby viděla na vchod do místnosti. Mladý člověk na prahu dospělosti potřebuje vědět, že mu rodiče kryjí záda, modlí se za něj, žehnají mu a nezahlcují příliš sami sebou. To je skvělá investice. Fyzicky jsme uzpůsobeni dívat se dopředu, a proto hledáme způsoby, jak mít krytá záda.  

Zeď za hlavou postele. Dobře napsaná smlouva. Táta, který mě učí jezdit na kole. Rodiče, kteří mi žehnají do života. To vše částečně vystihuje sílu velikonočního poselství. Někdo ti kryje záda. ... 

Udělal to, co jsi nemohl ty

Udělal to, co ty jsi nemohl, nebo by tě to stálo neúměrné množství energie. Pořešil to, co ty máš za zády a nevidíš si na to. Představte si, že máte seznam úkolů, které před vámi v životě leží jako výzvy. Jsou tam některé obzvláště tučné položky. Třeba: Očistit své jméno a napravit své hříchy. Zanechat tu na zemi něco, co tu po mě zůstane a stát se tak nesmrtelným. Být šťastným člověkem. Najít a vytvořit si svou vlastní identitu. Ochránit sám sebe a své blízké, zajistit si vždy krytá záda. To jsou úkoly na celý život. Vlastně nesplnitelné. Mohu celý život dřít, abych měl alespoň na chvíli pocit, že jsem je splnil. Teď si ale představ, že ty nejtěžší úkoly, vyžadující ohromné množství energie, jsou často dokonce nesplnitelné. Někdo je udělal a splnil pro tebe. Odškrtnul ti je. Je ti odpuštěno. Jsi součástí Božího svatého lidu a království. Jsi součástí věčnosti. 

Jsi svobodný

Tak jsi svobodný. Svobodný k tomu žít pro něco jiného. Dělat to, co můžeš, ale výsledek nezáleží na tobě. Jsi svobodný od úzkosti, že si musíš chránit záda sám. Projev víry je to, že jsou věci, které pouštím a nechávám na Bohu. Nemusím pohnout horou, Bůh už jí pohnul. Jsem svobodný dělat cokoliv dalšího.

Závěr 

Co ve mně vyvolává Žalm 114? Připomíná mi, že mám za zády první i druhé velké Velikonoce. Jejich síla je jako vítr, který napíná moje plachty. Kryjí mi záda, protože mi připomínají, že to, co jsem pro sebe nemohl udělat sám, někdo udělal. Jsem svobodný k tomu, abych se podíval na další položky seznamu. Zaměřil se na to, co mohu dělat já, člověk. Máš to také tak? Věříš tomu? Že ti někdo mocný kryje záda? Zajistil to, co ty sám nemůžeš. Dodává ti energii a svobodu k tomu žít a dělat to, co můžeš. 

Co tedy se vší tou velikonoční energií? To je na tobě!