Nacházíme se v povelikonočním období. Ježíš byl vzkříšen a čtyřicet dní se zjevoval svým učedníkům. Obnovoval s nimi vztahy, jak jsme si všimli na neděli vzkříšení.  Pojďme se teď ve dvou nedělích setkat se vzkříšeným Ježíšem. Dnes spolu s učedníky na cestě do Emauz a příště s Petrem na břehu jezera. Jsou to tradiční povelikonoční texty, které si v tomto období církev připomíná. Oba mají společné téma, kterým je obnova vztahu. A konkrétně je to obnova vztahu, který má sílu z chaosu v životě člověka vybudovat nový řád. 

Lukáš 24:13–37  

Ježíš obnovuje vztah se dvěma učedníky na cestě. Na začátku je najdeme ve stavu chaosu, ve kterém se vydávají na cestu. Na konci po setkání s Ježíšem dostal jejich život opět nový řád. A oni se vrací do Jeruzaléma jako noví lidé. Přestože by se ta jejich dvacetikilometrová trasa mohla zdát jako oklika, zbytečná zacházka, tak nebyla. Ano, vrátili se v noci zpět tam, odkud vyšli, ale právě na cestě oklikou prodělali potřebnou změnu. Vycházeli na cestu jako lidé chaosu a vrací se jako lidé řádu. Je to zcela jasně patrné z jejich řeči. Pojďme se podívat, jak se to stalo?

Chaos

Vidíme před sebou postavy dvou poutníků, přátel, Ježíšových učedníků. Nepatřili ke dvanácti nejbližším, ale byli součástí širšího okruhu učedníků. Chodili s Ježíšem, naslouchali mu. Možná patřili k oněm sedmdesáti, které Ježíš vysílá na nejrůznější mise. Viděli v něm potenciál, který může změnit jejich svět. Potom však přišla tragická, nepochopitelná rána. Stalo se to během velikonočních svátků v Jeruzalémě. V pátek ráno se probudili a dozvěděli se, že v noci Ježíše zatkli a že zrovna probíhá soudní proces. Cože, to snad není možné. Nemohli tomu vůbec uvěřit. Co se to děje. Všechno se odehrálo hrozně rychle. Než se vzpamatovali a než Ježíše našli, už byl u bičován na Pilátově dvoře. Pár hodin na to byl Ježíš po smrti. Nastal chaos. Učedníci se rozprchli po malých skupinkách. Báli se o vlastní život. Celý svět se jim zhroutil a otřásl. Jsou v šoku. Zklamaní. Všechno, co měli v plánu, že budou dělat příští týden, za měsíc, všechny plány a sny do budoucna pro ně a pro jejich děti vzaly za své. Nic z toho nebude. Po dvou dnech dva z nich opouští Jeruzalém. Nevíme, co dělají ostatní učedníci ponoření do chaosu. Nevíme ani, proč zrovna tito dva odchází. Jejich odchod je projevem chaosu, který v sobě mají, prostě musí jít, a tak jdou. 

Známe takovéto propady do chaosu. Předvídatelný, jistý a známý život se může během okamžiku proměnit. Naše těla si tyto okamžiky dobře pamatují. Pamatujete si na srpen 68. My mladší víme, kde jsme byli a co jsme dělali, když jsme se dozvěděli o 11. září. Pamatujeme si první okamžiky ruské invaze na Ukrajinu. Ale také první děsivé informace o pandemii covidu. Společenský řád a pořádek, se kterým jsme tak nějak počítali, se najednou zhroutil. Podobné propady jsme zažili v osobním životě. Odhalení nevěry. Sdělení závažné diagnózy. Rodinné tragédie. Nenávistné útoky v parku. To jsou momenty, kdy se odhalí, že řád předvídaného a relativně bezpečného byl něčím velmi křehkým. Ne vždy to musí být jednorázové události. Občas do chaosu zabředáme postupně. Komunikace se zhoršuje. Pijeme stále více. Přestáváme poctivě pracovat. Známe chaos, do kterého se učedníci propadli po Ježíšově smrti. 

Řeč dává povstat novému řádu

Jak najít nový řád? Jak se dostat z chaosu, ve kterém se zrovna nacházíme? Odpovědí je řeč. Řeč má sílu znovu poskládat rozbitý svět. Ale není to ledajaká řeč. Protože řeč umí i ničit a bořit. Dokáže člověka v mžiku dovést do chaosu. Věta „už tě nemiluji“, „podívej musíme si promluvit“, „nechci s tebou mít nic společného“, „je mi to moc líto, ale musím ti něco říct…“.  Podobně jako věta, kterou možná slyšeli naši dva učedníci v pátek ráno „Ježíše zatkli!“. To jsou slova, která boří svět. Určitý druh řeči však umí i budovat řád nový. V příběhu, který jsme četli, je použito 11 různých slov pro verbální aktivity. V češtině jsme slyšeli rozlišeno jen pár z nich: rozmlouvali, probírali, odpověděl, řekl, vysvětlil, mluvili a vypravovali. Může se nám zdát, že v některých případech jde o synonyma. Ale při bližším pohledu uvidíme, že se jedná o různé nuance pestré lidské řeči. Text tedy klade na řeč veliký důraz. Jaká řeč dává povstat novému řádu? 

Řeč propojující a stabilizující – Ve chvíli, kdy je člověk v chaosu, je velmi těžké být sám. Hledáme druhého, kterého se můžeme chytit. A jednou z hlavních funkcí řeči je to, že spolu prostě jsme a dáváme si najevo blízkost. Drží se slovy jeden druhého a zároveň se snaží nějak pochopit, co se stalo. Je to přirozená reakce, kolik z nás v posledních letech vedlo dlouhé hovory o společenské situaci a chaosu okolo nás. To, že spolu mluvíme, ale ještě neznamená, že najdeme zralý řád. Záleží na tom, jak se mluví.

Dialogická – Jedná se o dialog dvou přátel a potom s nimi ještě třetího poutníka. Je to řeč, ve které se prolínají různé hlasy. A to nejen různé barvy hlasů různých lidí, ale i obsahově se prolínají různé důrazy. Když se jich Ježíš ptá, o čem spolu rozmlouváte, použije slovo „antiballo“. Doslova házet něco proti sobě. Vyměňují si názory. Jeden vezme svůj názor a v řeči ho dá svému partnerovi v dialogu. Ten zase vezme svůj názor a dá ho druhému. V dobrém dialogu se navzájem obě strany vyvažují. V tom, co říkají Ježíši, je dialogičnost velmi dobře patrná. Zaznívá od nich, jak hlas zklamání a ztráty, tak hlas naděje.  Zklamání: My jsme však doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale přes to všechno je to už třetí den od toho, kdy se to stalo. A potom hned přidávají hlas naděje: Některé z našich žen nás však ohromily. Byly zrána u hrobky, a když nenalezly jeho tělo, přišly a říkaly, že měly dokonce vidění andělů, kteří řekli, že je živ.  Oni se ale očividně nemohou dohodnout, kterému hlasu budou věřit. Staví je oba vedle sebe. Jaksi oba platí, každý z nich možná zdůrazňuje jeden. 

Pokládá otázky a naslouchá – Ježíš dobře ví, co se v Jeruzalémě stalo, ale přesto se ptá. Dělá hloupého, protože chce, aby druzí mluvili. Chce jim naslouchat, chce, aby vyjádřili své touhy i zklamání. Chce je poznat a chce, aby oni poznali sami sebe. Ví totiž, co se odehrálo v Jeruzalémě, byl poměrně blízko, ale neví, jak to oni prožívali. To je přece úplně jiná věc. Řeč, která má vybudovat řád chce čas a naslouchání. Někdy to jsou hodiny a hodiny služby a naslouchání a otázek. 

Trpělivá – První reakce učedníků na Ježíšův dotaz je vlastně v jistém smyslu urážející. „to jsi asi jediný, který neví“, nechápou, jak je to možné. Rejpnou si do cizince a Ježíš nevyskakuje jak čertík z krabičky. Neodsekne ani nerejpne zpátky. Určitě by se nějaká dobrá odpověď našla: „chcete si hrát na to, co kdo ví a neví?“ Znovu se trpělivě ptá. Nemusí rejpat zpět. Oplácet stejnou mincí. Tak jak to děláme my.  Ach, jak krásná a voňavá řeč. Oni jeho opakovanými dotazy jdou z urážky přes to, co viděli a slyšeli, až k něčemu velmi osobnímu. To je síla trpělivého naslouchání. 

Osobní – Mluví za sebe, o tom, co zažili, viděli, slyšeli a v co doufali. Sdělují to velmi osobně. Je v tom až jakási intimita. Nemluví jen o druhých lidech, nestěžují si jen na to, co se kde odehrává. Nejsou ani jen v abstraktním světě teorií a konceptů. Mluví osobně, sdílí, jaké to pro ně je. To je řeč, která buduje. Je to řeč, která umí vyjádřit vlastní emoce – údiv i zklamání a zmatek. 

Pravdivá zpětná vazba – Ježíš jim vytkne, že jsou nerozumní. Doslova, nerozumíte tomu. Což je pochopitelné, vždyť mu to právě řekli, že nerozumí a jsou zmatení. Jejich srdce chápe pomalu, tak to pravděpodobně nedělá ponižujícím způsobem. Je to shrnutí toho, co oni stejně ví. Jsou v chaosu a jejich řeč vykazuje známky rozporů a neví. 

Vysvětluje – Poté, co Ježíš naslouchal a ptal se přejde k novému stylu řeči. Čteme, že začal vysvětlovat. Poté, co poznal druhého a dal mu možnost vyjádřit své vnitřní dilema, tak přichází právě s řečí budující a vysvětluje. Začíná vyprávět příběh Starého zákona, připomíná pasáže, které oni znají a které teď mohou vidět v novém světle. Oni mají proti sobě dva hlasy zklamání a opatrné naděje. Ježíš zesiluje právě hlas naděje a vzkříšení. Zároveň je z jeho řeči rozhodně cítit osobní zápal, vždyť jsme četli „to, co bylo o něm“. Vypráví jim svůj vlastní příběh. Proti tomuto vysvětlujícímu argumentačnímu stylu komunikace stojí řeč ideologická. Jednoduché myšlenky, prázdné fráze, bez argumentů. I taková ideologická řeč by možná na člověka v chaosu zapůsobila. Ježíš ale nedává jednoduchá řešení a jednoduché odpovědi. Poctivě vysvětluje a ukazuje, že na samotnou Bibli se dá dívat z různých úhlů pohledu, číst ji různě. 

Na začátku máme dva lidi v úplném chaosu, kteří se snaží pochopit a uchopit, co se odehrálo. Dát řád svému rozbitému světu. Dělají to pomocí slov a řeči, což je normální lidská reakce. Ale ne každá řeč poskládá svět do nového tvaru. Řeč urážlivá, konfliktní, řeč bránící své pozice a řeč, která nenaslouchá naopak chaos rozšiřuje. Proti tomu staví příběh jinou řeč. Je to řeč propojující a stabilizující, dialogická a ne válcující, zaznívají v ní různé hlasy zcela svobodně. Pokládá otázky a naslouchá. Zajímá se o druhého, je trpělivá, neodplácí rejpavosti. Je to řeč osobní a ne teoretická, je to řeč, která dává pravdivou zpětnou vazbu a přitom není ponižující. Je to řeč vysvětlující, argumentující, a ne ideologická. 
    
Ve finále zjistíme, že je to řeč, které se ani poutníci nemohou nabažit. Nechtějí, aby to skončilo, a tak Ježíše zvou, ať zůstane na noc s nimi. Znáte lidi, u kterých si oddechnete, když konečně přestanou mluvit. Hledáte tu pauzu ve větě, kde si můžete povzdychnout, podívat se na hodinky a naznačit odchod. Tohle není tento typ řeči. Ježíš už se s nimi loučí a oni ho ještě přemlouvají: „zůstaň s námi“. Pokračujme, protože tato řeč, to spolu, nám dává hluboký smysl. To teď potřebujeme. Stále ještě neví, proč, ale jejich těla a emoce jim radostí a touhou říkají, že tohoto cizince si musí držet blízko. Prosím, zůstaň. Už je noc, je to nebezpečné venku. 

Přesto slova nestačí. Teprve když Ježíš bere do ruky chléb a vzdává díky, tak poznají, že je to on a v tu chvíli, v tom zázračném aha efektu, jim dojde, že to byl Ježíš. Cizinec však měl už od počátku v sobě cosi kristovského, jen to neuměli tehdy popsat. Až teď si říkají „což nám už tehdy srdce nehořelo“. Vždyť Ježíše sami popisují jako toho, kdo byl „mocný slovem i skutkem“. Teď ho uviděli, protože se opět projevil v mocných slovech, která jim dávala smysl i v důvěrně známém činu lámání chleba. Vrátili se tedy zpět a vyprávěli svou zkušenost druhým. „když mluvili, zjevil se Ježíš“. Je to jejich řeč, během které se Ježíš zjeví i ostatním. Jako by oni jeho řečí nasákli. Jako by jejich řeč o Kristu byla tím, co odhalí a zpřítomní Krista mezi nimi. To znamená, že nemluvili jen obsahově „o něm“, ale i něco ze způsobu vypravování vonělo Kristem. Ježíšova řeč k nim z nich udělala lidi, kteří mluví jinak! 

Stopy setkání s Kristem v řeči

Rabín Lord Johnatan Sacks v knize Velké partnerství (str. 92) vypráví svůj příběh o hledání Boha. Jako mladý muž si chtěl potvrdit, že existuje Bůh. Rozhodl se, že na to půjde tím způsobem, že obejde slavné rabíny a lidi, u kterých tušil, že z jejich řeči a života prosakuje Bůh. Chtěl Boha najít skrze setkání a řeč s nimi. Inspirovala ho k tomu povídka argentinského spisovatele Borgese. Povídka v knize Zrcadlo a maska vypráví o studentovi, který se zúčastní pouliční bitky a někoho zabije. Skrývá se potom mezi největšími lotry v chudinské čtvrti a sám se přizpůsobí jejich životu. Najednou se setká s něčím novým. U jednoho z lotrů prosvitne jiná řeč. 

Náhle – s žasnoucí konsternací Robinsona Crusoe, objevivšího právě v písku lidské stopy – postřehne uprostřed vší té špatnosti jakousi mírnost: laskavost, exaltaci, ztišení, u jednoho z těch strašných mužů. Jako by se do rozhovoru vmísil mnohem svrchovanější a všerozměrnější mluvčí. Řeč, která snad ani jako by nemohla patřit tomu, kdo ji používá. Jako by byla odrazem dávného přítele, svaté osoby, se kterou se dotyčný setkal. Mladík vycítil vzdálenou stopu přítomnosti něčeho mimořádného. Když nad tím přemýšlí dojde mu, že kdesi ve světě existuje člověk, z něhož tento jas vyzařuje.“

Od té doby tuto osobu začal student hledat. A po jeho vzoru se na cestu hledání svatého Boha vydal i budoucí rabín Sacks. Jako by existovali na světě lidé, kteří v sobě nesou stopu setkání s někým, kdo s nimi mluvil tak, že je naučil v řeči odrážet něco krásného a budujícího. Jako by šlo o potomky těch, se kterými mluvil Kristus, mocný slovem i skutkem. 

Výzva

Jsme obklopeni velmi chaotickým světem. Lidé ve vlacích, autobusech, restauracích, po návštěvách i na sítích stále řeší děsivé události na Ukrajině i další známky rozpadu společnosti. Chaosu máme i ve svých životech dostatek. Každý z vás, včetně mě, jsme v řeči strašně nebezpeční. Umíme svými slovy uvrhnout druhé i sebe do chaosu. Stačí jedna věta. Jeden komentář. Ponižující věta, zahlcující příval slov bez obsahu, chaos se z řeči prodírá ven. Občas utrousíme rejpavou poznámku stejně jako učedníci vůči pitomému cizinci, který se nezajímá o aktuální věci ve společnosti. Občas mluvíme o náboženských a teologických věcech a obsahově to je možná správně, ale druhé lidi ubíjíme. 

Nejdříve jsem tím, kdo přijímá Kristovu řeč – trpělivou, laskavou, naslouchající, vysvětlující. Potom se zavazuji, že budu mluvit pravdivě a osobně, odpovídat na otázky a neuhýbat. Můžeme se totiž sami stát lidmi, kteří budou obnovovat řád. Máme na to jedinečný nástroj – svá slova. Mluvte spolu, vstupujte do dialogů, pokládejte otázky a naslouchejte, mluvte osobně a pravdivě, nebojte se i tvrdších shrnutí toho, co slyšíte, pokud jste druhému dostatečně dlouho naslouchali. Vysvětlujte a přijímejte vysvětlení. Hledejte pravdu a nechtějte prosadit jen svůj názor. Buďte ve své řeči laskaví, trpěliví a nenechte se vyprovokovat. Třeba si někdo řekne, ten člověk mluví tak, jako by se kdysi potkal s někým úžasným. To ani nemůže jít z něj. 

Kdo ví, třeba se i díky naší řeči druhému před očima zjeví Kristus. Anebo po něm alespoň zatouží. A vydá se hledat toho, který z naší řeči v záblescích prozařuje. Anebo mu prostě jen zahoří srdce a on nebude vědět proč, ale bude chtít vědět víc. Taková je síla krásných slov, které nejen mluví o Kristu, ale především voní Kristem. 

Na cestě z chaosu do řádu vždy jdeme oklikou, nikdy ne přímo, nikdy ne lusknutím prstu. Oklika nemusí být zbytečná, když ji strávíme smysluplným a budujícím rozhovorem.