Už jsme si řekli, že celá kniha Jonáš je Božím představením sebe sama. Bůh vtěluje svůj charakter do příběhu. Celá Bible je vlastně Božím životopisem. Jak jinak byste chtěli postihnout základní kontury neuchopitelného Boha než skrze svědectví stovek generací lidí, kteří s ním žili. V knize Jonáš se nám Bůh zjevuje jako ten, který přijímá zodpovědnost za svět. Nejen za svět Izraele, ale i svět pohanů. Zjevuje se nám jako ten, kdo je neskutečně aktivni. Zjevuje se nám jako ten, který má zájem o člověka a chce ho zachránit před ním samotným a dovést ke zralosti. Ukazuje se jako Bůh mocný, kterého na slovo poslouchá veškerá příroda. Je Jonášem představen vírou vyznávající jako Bůh stvořitel nebe a země, Bůh milostivý a trpělivý… dnes nám Bůh odhalí poslední dílek mozaiky svého srdce vepsaného do této povídky.

Řekli jsme si, že Bůh použil rostlinu jako trojského koně, aby se dostal k Jonášovi. Rostlina je prvním objektem, ke kterému si Jonáš vybudoval pozitivní vztah a zažil velkou radost. Představte si malé dítě, které je naštvané, odmítá se s kýmkoliv bavit. Jediné, co ho uklidní, je jeho oblíbená plyšová hračka, kterou objímá a které se křečovitě drží. To je Jonáš a rostlina, to jediné k čemu má pozitivní vztah. A zdálo se nám tedy kruté, že mu Bůh rostlinu vzápětí vezme. Proč Bože? Možná už Pán Bůh nechce, aby byl Jonáš malým dítětem, a proto ho zve k větší zralosti. Čeká nás velké odhalení. Uvidíme, co tím Bůh Jonášovi chtěl dát zažít… a snad pochopíme - Jonáše, trojského koně a Boží srdce. 

A mně by nemělo být líto toho velkého města Ninive, ve kterém je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nerozeznají pravici od levice, a ještě množství zvířat?  

Jonáš 4:11

Bůh odhaluje ve verši odhalí své vlastní nitro a také pointu trojského koně v podobě rostliny. 

Bůh pokračuje ve svém sebeodhalení. Celý zážitek s rostlinou byl podobenstvím. Jonáš si měl zažít blízkost a velikou radost z nějakého objektu, konkrétně z rostliny. Potom o ni přišel, byl rozzlobený a bylo mu to líto. A teď Bůh využije příležitost a propojí celou knihu dohromady. Jonáš měl možnost zažít na vlastní kůži to, co drásá Boží srdce. Boží vztah Ninive a Jonášův vztah k rostlině jsou paralelní. Zničení Ninive pro Boha by bylo tak bolestivé jako zničení rostliny pro Jonáše. A vlastně ještě víc, vždyť Jonáš se o rostlinu nemusel starat. Jeho láska k ní byla vlastně láskou sobeckou. Boží láska k Ninivským byla mnohem větší, vypiplal je od malička. Pochopil Jonáš Boží lítost? Bůh mu jakoby říká: “Musel jsem ti dát zakusit blízkost, vazbu a radost a ztrátu, abys na sobě zakusil mé srdce.”

Zkuste si sami takové podobenství na vlastní kůži. Vybavte si nějaký objekt nebo osobu, který vám byl velmi blízko a přišli jste o něj.  Cokoliv, co vám dělalo velkou radost a pak jste prožili velkou ztrátu. A teď si představte vaše nepřátele, konkrétní lidi, které nemáte rádi. Třeba jste je kdysi potkali a neměli jste s nimi dobrou zkušenost, jste rádi, že už nejsou součástí vašeho života. Nebo si představte celé skupiny lidí, které vlastně neznáte, ale tak trochu jimi pohrdáte, máte vůči nim nějaké předsudky; ať už to jsou Američané, Slováci, katolíci, Rusové, Němci, muslimové, uprchlíci, nevěřící, Židé, muži, ženy, pravičáci, komunisté, homosexuálové, transgender, ACéčáci, depresivní lidé, podnikatelé, vězni, politici, hospodští… Stavíte zdi a obrňujete se nelítostí, nezájmem, pasivitou a hněvem. A teď si představte, že uslyšíte od Boha stejnou větu jako Jonáš. Tak jako jsi měl rád to vzácné a přišel jsi o to, tak to je jen slabý odvar mé lásky k těm, které ty odmítáš. Kdybych je měl já Bůh zničit, bylo by mi tak, jako by bylo tobě, kdybych ti vzal to nejvzácnější, dokonce ještě hůř. Dokonce paradoxně Pán Bůh jde v tom ještě dál a ukazuje, že v jeho srdci je místo i pro zvířata. V tom argumentuje: “Je tam spousta lidí v tom městě a i množství zvířat, která bych měl zničit a která zničit nechci.” Zvířata jsou součástí pokání i Božího argumentu. Kdo by v takovou chvíli myslel na zvířata? No přece Bůh!

To je Boží zážitkové podobenství pro Jonáše. Všimněte si, jak se mistrně vrátil skrz rostlinu zpět k městu a k tomu, proč Jonáš původně utíkal do Taršíše. V jedné závěrečné řeči Bůh propojil celou knihu. Jonáš od začátku neměl srdce milosti otevřené pro své nepřátele, a tak ho Bůh provedl cestou ke zralosti. Nejdřív mu dal zažít tvrdost v bouři, potom milost a vysvobození v rybě a potom vazbu, lásku, radost z rostliny, včetně odvrácené strany lásky, kterou je ztráta. Teprve teď Jonáš zná Boží srdce, zažívá to, co Bůh a může ho pochopit, Boží lásku k Ninive. Když se teď podívá na město, možná se bude schopen vžít do toho, kým je to město pro Boha. V tomto se nám konečně Jonáš zjevuje jako Boží prorok. Jeho proroctví pro Ninivské bylo úžasnou, ale okrajovou záležitostí. Proroctvím je celá kniha. Jonáš podobně jako jiní proroci, kteří dělali různé symbolické činy nebo na svém těle zažívali něco, co zažívá Bůh - vzpomeňte si na Ozeáše a jeho vztah s nymfomankou, zažívá na vlastní kůži to, co zažívá Bůh, aby mohl Boha druhým odhalit. 

Rostlina se stala v pravdě trojským koněm. Jonáš si k ní vybudoval blízkost a zažil díky ní i ztrátu. Bůh mu na jeho vztahu k ní ukázal své srdce. Obešel tak Jonášovy obrany. Kdyby ještě víc na Jonáše tlačil, reagoval na hněv hněvem, tak by se Jonáš víc a víc stahoval do klubíčka. Bůh jde oklikou. Podobně jako když prorok Nátan přišel za králem Davidem a vyprávěl mu příběh o bohatém muži, který sebere chudákovi ovečku. David se rozzlobí, Nátan obejde jeho obrany a pak mu zasadí ránu pod pás. Ten muž jsi ty. A David je osvobozen od Davida; David citlivý, David, který může činit pokání, je osvobozen od Davida ješitného, pyšného, který se schovává před druhými. Bůh trojským koněm krátké povídky skrz Nátana zachránil Davida před Davidem. Stejně zde Bůh zážitkem s rostlinou obchází Jonášovy obrany a zachraňuje Jonáše před Jonášem. Tobě je líto rostliny, se kterou jsi neměl žádnou práci, vzešla a pošla. A mě by nemělo být líto města, které ty nenávidíš, ale já jsem ho vybudoval? Já k nim mám blízko, já jsem jejich Stvořitel, já po nich toužím.

Velké odhalení. Bůh odhaluje sebe a své srdce plné lásky k nám a našim nepřátelům. Odhaluje význam podobenství s rostlinou, odhaluje Jonáše a jeho hřích, který spočíval v tom, že mu nebylo líto druhých lidí, neměl k nim lásku a nedovedl si představit, že by ji Bůh mohl mít. To vše Bůh na konci příběhu odhalí. Otočí karty a vyloží je na stůl. Už víme všechno, co potřebujeme a příběh může skončit. 

Jak to máte vy? Jak se Bůh v příběhu odhalil vám? Jakého Boha jste v příběhu zahlédli?

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, děkujeme za milost, se kterou jsme dnes znovu mohli zahlédnout to, co je ve Tvém srdci. Je to intimní, když s námi sdílíš svá přání, své touhy, své vlastní emoce. My je málokdy říkáme druhým, svěřujeme se svými touhami a ty své vlastní svěřuješ nám lidem. Vážíme si toho, že nám dáváš nahlédnout do Tvé lítosti a soucitu. Ve svém vyladění se na Tebe se ti stáváme podobnými a naše srdce se otevírá druhým v soucitu a lítosti. A tak ti, Pane, dnes děkujeme za ztráty, které jsme zažili v našem životě a které nám specificky odhalily Tvé srdce, Tvou lítost nad tím, že bys měl přijít o kohokoliv, koho jsi stvořil. Amen.