Sledujeme proces usmíření mezi Josefem a jeho bratry. Představujeme si, že usmíření je jako budování mostu přes divokou řeku. Znepřátelené strany jsou každá na opačném břehu a hledají si k sobě cestu. Josef jako oběť staví základní kámen k usmíření tím, že bratrům odpustí. Odolá pokušení se mstít, naopak se na druhý břeh dívá s empatií. Vidí, že i na druhé straně bratři začali jistou stavební aktivitu, i oni budují základ pro svůj díl mostu. Josef vidí lítost a výčitky svědomí. Josef udělá vstřícné gesto, natáhne se přes divokou řeku, dá jim zpět jejich peníze, ale bratry toto gesto vyděsí. Ve chvíli, kdy čekají útok, je těžké uvěřit v dobré úmysly druhého. Proces usmíření je velmi citlivý a je potřeba našlapovat opatrně. Dnes si všimneme dalšího aspektu usmíření a tím je čekání na druhého. 

Na co Josef čeká?

Josef pustí bratry domů a potom čeká. Během následujícího období nemá proces usmíření pod kontrolou. Jedinou pojistkou je spoutaný Šimeon, kvůli kterému by se snad bratři mohli vrátit. Teď je zodpovědnost na druhé straně. Kdyby se bratři už nikdy nevrátili Josef s tím nic nenadělá. Dává druhému svobodu. Pro proces usmíření je nezbytné, aby si obě strany tuto svobodu dali. Já nemohu nikdy druhého donutit, aby se se mnou usmířil. Nemohu mít celý proces usmíření pod kontrolou. Ne, je v něm svoboda druhého. A občas musím čekat, trénovat se v trpělivosti. Zatímco Josef čeká, mi čtenáři se v příběhu přesouváme do stanového tábora kočovníka Jákoba a jeho synů a vidíme, že návrat do Egypta není vůbec samozřejmostí. Na co si Josef musí počkat? 

Genesis 42:29-38

Josefovo čekání se pravděpodobně protáhne. Bratři se vrátí k otci a povypráví mu všechno, co se jim v Egyptě událo. Chtějí po otci, aby pustil Benjamína s nimi do Egypta, ale starý Jákob o tom nechce ani slyšet. Odmítá se Benjamína vzdát a vystavit ho riziku. „připravujete mě o děti“ „všechno to na mě padá“ „žalem byste přivedli mé šediny do podsvětí“. Nereaguje na žádné návrhy, prostě si nedovede představit, že by se od něj Benjamín odloučil a šel na nebezpečnou cestu.

Bludiště života

Pokládali jsme si otázku, na co Josef čeká a jak dlouho? Odpověď zní, že bude muset s usmířením počkat, dokud se v rodině nestanou nezbytné změny. Dokud otec nenajde odvahu pustit Benjamína a dokud se bratři nebudou schopni jasně postavit otci a vykomunikovat s ním, co je potřeba. Josef čeká na nezbytné změny u druhého. Představte si následující scénu. Na obrovské ploše vedle sebe leží dvě podobná bludiště v životní velikosti. Člověk jimi prochází a má po obou stranách vysoké stěny. V jejich centru je stoleček a na něm leží starý sluchátkový drátový telefon. Jedním bludištěm prochází Josef. Hledá cestu, vrací se, když je potřeba až po nějaké době najde centrum bludiště a postaví se k telefonu. Zavolá do vedlejšího bludiště, ale nikdo to nebere. A tak čeká a po chvíli to zkusí znovu. Druhým bludištěm mezitím prochází Josefovi bratři a Jákob, hledají cestu do centra, ale nejde jim to, pořád odbočují špatně. Hlavně táta má pořád ukazuje do slepých uliček. Josef prošel svým bludištěm do stavu, kdy odpustil, chce se usmířit a natáhnout k bratrům. Ale ke spojení dojde až i oni včetně táty udělají nezbytné změny v životě a dokud oni nedojdou k řešení bude Josef čekat. Bude čekat, aniž by měl jistotu, že v druhém bludišti dojdou k řešení. 

Každý člověk prochází bludišti svého života různým tempem. Každý člověk zraje různě rychle, někdo je v kontaktu s pravdivými informacemi, je v kontaktu sám se sebou, mluví o tom s někým a dost možná pak rychleji opouští nevhodné způsoby chování. Jiný to moc neřeší, a tak jako Jákob už třicet let opakuje stále stejnou chybu. Toto odlišné tempo zrání má za následek, že nutně musí občas jedna strana čekat na tu druhou. Nejčastěji jsem si tohoto jevu všiml v blízkých partnerských a rodinných vztazích. Jsou to vztahy, kde jsme k sobě připoutáni, musíme se dohodnout a zároveň stále platí, že každý zrajeme jiným tempem. Muž byl připraven se omluvit a vrátit, ale jeho žena v tu chvíli připravena vůbec nebyla. Jeho čas nadešel ale její ještě ne. Dívka si našla přítele, z jejího pohledu už byl čas, aby se osamostatnila, ale její maminka na její osamostatnění nebyla připravená a dlouho jí dávala najevo, že přítele nepřijímá. 

Čekání s nadějí

Minule jsme si všimli první překážky na cestě k usmíření. Musíme našlapovat opatrně, protože i pozitivní gesto z naší strany může druhá strana která očekává spíše útok než kytku interpretovat s obavami a přisuzovat nám negativní motivaci. Pokud očekávám ránu pěstí mezi oči a místo toho dostanu od druhého čokoládu a úsměv napadne mě, že je úsměv falešný a čokoláda otrávená. Protože nerozumím tomu, co se děje. Druhou překážkou na cestě k usmíření je odlišné tempo změny. Lidé zrají a mění se v jiný čas, a to znamená že si někdy jedna strana musí počkat. Zkouší volat, natahovat se, ale druhý ještě nedošel do svého středu bludiště, nezměnil to, co je potřeba, a tak čekám. Čekání je dobrá duchovní disciplína, dávám možnost prokázat Božímu Duchu, že ve mně zraje ovoce trpělivosti. Učím se, že je v pořádku, když nemám věci pod kontrolou. Otevírám se tu opět prostoru milosti. Naděje, kterou během čekání na druhého mám, se opírá o dvě věci. Jednak věřím tomu, je to Bůh, kdo si dovede druhého k sobě, on má pro něj pravý čas. A zároveň mé čekání na druhého mě nemůže blokovat v celém mém životě. Představuji si že Josef ty dlouhé měsíce než se bratři vrátili neseděl sklesle na schodech, nevzdychal a nevyhlížel je. Ne dělal dál svou práci, rozděloval obilí, obchodoval, staral se o manželku a hrál si s dětmi. Měl přátele atd. žil. Jen tato oblast rodiny byla zaseklá, protože v ní čekal na působení Boží milosti ve druhém člověku. Čekání s vírou v Boží milost je jedním z nezbytných kroků na cestě k usmíření. 
 

 
 

Tagy :