Autor listu Židům je nám neznámý. V knize samé se jeho jméno nevyskytuje a ani teologové v dějinách se na jeho jméně nemohou shodnout. Píše text s vytříbenou řečtinou, ale sám zůstává za písmeny skryt. Nic nám o sobě neřekne a jen máloco naznačí. Dokonce se ani na začátku knihy nepředstaví, jak to má většina ostatních autorů ve zvyku. Teď se blížíme k závěru knihy a osobnost autora zde na chvíli vystoupí z temnoty. Jakoby v oparu zahlédneme část jeho obrazu. Vystoupí z role duchovního učitele a ukáže se nám jako omezený člověk z masa a kostí, který potřebuje Boží milost a druhé lidi. Jak to udělá? On i jeho společníci požádají čtenáře o modlitby.  Židům 13:18-19

Modlete se za nás, neboť jsme přesvědčeni, že máme dobré svědomí, když si ve všem chceme počínat správně. Tím více vás však vyzývám, abyste to činili, abych se k vám brzo dostal zpátky. 

MODLETE SE… 
Hlavní sloveso výzvy zní „Modlete se“. Modlitba je velmi široký pojem. V úzkém slova smyslu může vystihovat vědomou slovní komunikaci člověka s Bohem, ale při širším uchopení znamená nepřetržitou duchovní vazbu na Boha. Máme zkušenost s modlitbou rituální, v kostele v kleče a odříkávání starých textů, ale známe také modlitbu tryskající z duše člověka, který se krčí a sténá v bolestech na lůžku, nebo horlivě gestikuluje na procházce v lese. Modlíme se v písních chval, ale i tanci nebo v tichu. Modlíme se v menších skupinkách, modlitbou sloužíme veřejně druhým. Každá z těchto modliteb vypadá jinak… a přesto jsou všechny naplněním výzvy „modlete se“ Jakou modlitbu má autor na mysli? 

MODLETE SE ZA NÁS… 
Autor vyzve modlete se „za nás“. Ze všech možných modliteb požádá o modlitbu přímluvnou. Modlitbu, ve které jeden člověk slouží druhému. Stoupám si, klekám si, obracím se vzhůru. Nepřináším své starosti, ani radosti, neoslavuji Boha, ani nenaslouchám v tichém rozjímání, sám sebe dávám do závorky. A jako bych v dlaních pozvedal vzhůru životní příběh druhého, jeho trápení, jeho starosti, jeho slabost a limity. Dělám to proto, že mi jde v tu chvíli o něj, mám s ním soucit, možná vím, že se sám modlit nemůže, nebo nechce, nebo se také modlí, ale touží po tom, aby v tom nebyl sám… 

Povím vám krátký příběh o paní Věrce. Věrka byla věřící žena, se kterou jsme se občas sešli v hospůdce a mluvili o životě a víře. Byl to čas, který jsem jí jako její duchovní věnoval. Jednou jsem přišel na setkání a vidím, že tam nesedí sama, ale s další ženou. Paní Věrka rychle vstala, aby mě přivítala a vysvětlila situaci. Víš, Dalíku, tohle je moje kolegyně z práce, ona do kostela nechodí a možná ani nemá křesťany moc ráda. Ale má teď problémy. Řekla jsem jí o tobě a ona mě poprosila mě, abych tě za ní přivedla. A tak jsem ji vzala s sebou.  Takže dneska nebudeme mluvit o mně, ale věnuj se jí. Věrka mě zprvu trochu vyhodila z konceptu. Čekal jsem obvyklý rozhovor. Ale proč ne, řekl jsem si a přijal výzvu. Hovořili jsme od té doby s paní mnohokrát a dost věcí v jejím životě se znovu poskládalo, včetně vztahu s manželem. Takhle nějak si představuji přímluvnou modlitbu. Přivádím k nebeskému otci druhého a sám sebe na chvíli dám do závorky. Je to modlitba sloužící. 

Pojďme se vrátit zpět k textu. Doposud byl autor skrytý, byl pro nás duchovní autoritou, jeho moudrosti jsme naslouchali, přemýšleli nad ní, jeho výzvy jsme aplikovali. On sloužil nám jako náš vůdce. Teď vše obrátí, požádá čtenáře, aby posloužili oni jemu a jeho spolupracovníkům. Jeho slova vychází z pokory. Sundá z tváře masku autority. Vystoupí z role, ve které on sám před sebou není, ale druzí ho tak mohou vnímat. Jeho slova odráží odvahu přiznat před druhými bezmoc. Je to jeho vlastní aplikace a vtělení víry v to, že on sám je omezeným člověkem, který má své limity. Limity, za které se nestydí, protože ony odhalují Boží milost a Boží slávu. I když možná, když nad tím teď zpětně přemýšlíme, už nám to naznačoval předtím, když některé výzvy formuloval v množném čísle. Sám sebe a své spolupracovníky tak zahrnul do úkolu. 

Modlete se za nás… věta, která vychází z autorovy pokory a odvahy sdílet své limity. Přinášejte mě a mé spolupracovníky na modlitbách k Bohu. Vezměte nás k němu… 

… NEBOŤ JSME PŘESVĚDČENI… 
„neboť jsme přesvědčeni, že máme dobré svědomí, když si ve všem chceme počínat správně.“
Možná bychom čekali jinou formulaci. Něco jako „modlete se za nás, ať máme sílu od Boha, vytrvalost, moudrost, trpělivost, ať odoláme pokušení atd…“ ale autor neříká čtenářům přesně, za co se mají modlit. Sám jen otevře téma a nechá na čtenářích a na duchu, který se v nich modlí, aby vyřkli svou modlitbu. Dává jim prostor a nenavádí je přesně. Jaké téma tedy otevírá? Předkládá dvě informace, o kterých je přesvědčen: 
Jsem přesvědčen o dvou věcech: máme dobré svědomí / toužíme si počínat dobře ve všech věcech. Nejprve čtenáře ujistí, že mají dobré svědomí, že nic nezatajují, žijí v integritě atd.  A potom sdělí svou touhu. Ve všem si chceme počínat dobře. Dělat všechno dobře. Slovo správně nebo dobře je stejné jako u toho svědomí. Chceme dělat vše podle svého svědomí. To je největší cíl, který jako člověk mohu mít. Neznamená to jen nehřešit, ale najít i své poslání v životě. Na co se teď budu soustředit, dám si dnes večer skleničku nebo ne, kde budu iniciativní, v čem se budu rozvíjet, za koho modlit… 

TÍM VÍCE VÁS VYZÝVÁM… 
Autor jde ještě na osobnější rovinu, už mluví sám za sebe. Zintenzivní prosbu. Vyzývám vás ještě víc, ať to děláte, tedy ať se modlíte. A očekává efekt jejich modlitby. Budu vám zpět darován. Jeho přání je, aby s nimi mohl být naživo, na blízko, nejen sdíleně přes dopis. Vlastně dokonce věří, že právě vzájemnost modliteb a přání být spolu je tím, co ovlivní to, že spolu budou. Nejde mu jen o to sdílet s nimi nějakou moudrost, ale je to osobní. V Bibli je učení primárně záležitostí rodičů, učíme v kontextu rodiny a blízkých vztahů. 

Do teď vystupoval v roli učitele, který motivuje posluchače a učí. Vykládal jim ze Starého zákona, mluvil o Kristu. Vyzýval je k mnoha různým věcem, nejčastěji k tomu, aby měli zaměřenou pozornost. Ale teď se odkryje jako člověk, který touží po vzájemném kontaktu. 

APLIKACE…
Jak aplikujeme tuto výzvu? Máme se modlit za už dávno mrtvého autora listu Židům, jehož jméno ani neznáme? A za jeho spolupracovníky, o kterých víme ještě méně? Myslím že ne, bylo by to příliš doslovné a vlastně trapné. Přesto však není problém se výzvou inspirovat. Myslím, že ve dvou ohledech.

1.    SUNDAT MASKU, VYSTOUPIT Z ROLE A POŽÁDAT O MODLITBU – Někdy vystupujeme v různých rolích. Jsou to trochu masky, za které se skrýváme. V roli mohu být, ale je těžké dojít ke spojení s tím, kdo je v roli. Rodič, který občas požádá o radu své dítě, ukáže slabost a poprosí o odpuštění. Jen tak může nabídnout vztah. Zvláště dospívajícím dětem. Nechte si posloužit. Duchovní vedoucí, který sdílí něco ze svého života a žádá o modlitby druhé. Neklesá v jejich očích, naopak o to víc si ho mohou vážit. 

2.    PŘIMLOUVEJTE SE ZA DRUHÉ – za svoje bratry, sestry, partnery, děti, rodiče, politiky, ale i kazatele. Přinášejte jejich příběhy Bohu jako službu jim. Někteří lidé mají seznamy těch, za které se modlí. 

Pokud jedno i druhé bude, budeme vytvářet blízkost a vzájemnost. 

Na závěr této výzvy udělá autor listu Židům ještě jednu věc. Prosím o modlitby, zároveň na to reaguje svou modlitbou za lidi. Vtahuje nás tak do vzájemnosti. Vy se modlete za nás a já se budu modlit za vás. A Bůh pokoje, který vyvedl z mrtvých velkého pastýře ovcí pro krev věčné smlouvy, našeho Pána Ježíše, ať vás zdokonalí ve všem dobrém k vykonání jeho vůle, čině v nás to, co je před ním příjemné, skrze Ježíše Krista, jemuž buď sláva na věky věků. Amen.