Páté dějství

V pátém dějství příběhu se nám střídají kulisy egyptských paláců se stanovým táborem kočovníka Jákoba a jeho synů. Nohy poutníků prošlapávají cestu tam a zpět přes sinajský poloostrov. Zatímco Josef čeká v Egyptě. Obraz usmíření si můžeme představit jako společnou stavbu mostu. Představte si, že máte divokou řeku. Na jednom břehu stojí Josef a na druhém břehu stojí jeho bratři. Aby se potkali, objali a usmířili, tak se k sobě musí přes řeku dostat. Staví tedy most. Každý ze své strany břehu. Nejdříve postaví základovou desku a pilíř a potom postupně budují a blíží se do středu řeky, kde se obě strany mostu potkají. Kdyby stavěl pouze Josef tak most nepostaví. Odpustit může Josef sám, ale na usmíření jsou potřeba obě strany. Uvidíme v další části příběhu, jak bratři a Josef most staví. Zatím jsme viděli, že Josef odpustil. To byl jeho základ mostu na jeho břehu. Josef má tedy postaveno. Nyní se náš pohled přesune na druhý břeh a uvidíme, jak staví svůj základ pro usmíření bratři. 

Výčitky svědomí 

Do teď jsme se dívali na příběh především z příběhu Josefa. Odpuštění je jeho niternou záležitostí, osobním rozhodnutím, které není závislé na chování a změně těch, kteří se vůči němu provinili. Josef dává dar odpuštění ještě před tím, než bude testovat, jestli jsou nebo nejsou bezpeční. Proces usmíření však vyžaduje obě strany. A tak nám příběh začne vyprávět i příběh Josefových bratrů. Jedna z prvních věcí, které o nich zjistíme, je to, že si stále sebou nesou vinu.

Genesis 42:21-23 A říkali jeden druhému: Jistě neseme vinu za svého bratra. Viděli jsme soužení jeho duše, když nás prosil o milost, a nevyslyšeli jsme ho. Proto na nás přišlo toto soužení. Rúben jim odpověděl: Což jsem vám neříkal, abyste proti chlapci nehřešili? Ale neposlechli jste. A hle, již je jeho krev vyhledávána. Oni však nevěděli, že Josef rozumí, protože mezi nimi byl tlumočník. 

Mezi bratry promluvil hlas a ozvali se výčitky svědomí. Jejich hřích, kterého se na bratru Josefovi dopustili před mnoha lety je stále živý. Stále aktuální. Není odpuštěný. Táhnou si ho jako břímě desítky let. Oni neví, že je Josef před nimi. Situace nám dává nahlédnout do jejich společného přemýšlení. A vidíme, že cokoliv špatného a nepříjemného se jim v životě stane, tak si vzpomenou na Josefa a berou to jako trest. Dokonce bych řekl že to vnímají jako Boží trest. Protože zde znovu ve svých vzpomínkách odkazují na starý příběh svých předků Kaina a Ábela. Znali vyprávění o tom, jak Ábelova krev řve k Bohu ze země a Bůh zasahuje a promlouvá ke Kainovi. Použijí ve své řeči stejnou představu. Josefova krev byla prolita, křičí ze země a teď přichází spravedlivý trest. Uvažují až trochu přímočaře karmicky. Prostě si nesou vinu. Představuji si je jako toho hrdinu z filmu Mise, který táhne obrovskou síť ze zbrojí do kopce džunglí. Leze po skále vedle vodopádu a odmítá pomoc a odpuštění. Nic takového nepřijímá, musí si nést důsledky své viny. 

Pečeť studu a tajemství

Co si konkrétně bratři vyčítají? Přiznávají vinu za to, že viděli, jak se trápí, jak je prosí o milost a oni ho nevyslyšeli a dál mu ubližovali. Viděli bolest, kterou mu způsobovali, ale nezatavili se. A tento čin, za který se stydí, který drží roky mezi sebou v tajnosti je stále přítomný. Dokonce rozehrává úplně stejné drama jako předtím. Rúben má znovu potřebu jim připomenout, že on s tím nemá nic společného, že jim říkal ať ho nechají na pokoji. Znovu se staví proti nim a vyčítá jim to. Odděluje se od jejich hříchu, přestože teď také na sobě nese jeho důsledky. Situace se nezměnila. Podobně jako u Josefa byla zapouzdřena a teď se vyvalila na povrch v nezměněné podobě. To, co ji bránilo v otevření a zpracování byl stud a vzájemný vyřčený nebo nevyřčený slib bratrů, že o tom s nikým nesmí mluvit. Možná si vzpomenete na zmínku v příběhu, že když Josefa hodí do studny, tak se jdou najíst. Je to poněkud zvláštní zmínka. V takový inkriminovaný okamžik může jejich společné jídlo být způsobem, jak zahnat nepříjemné pocity viny. Známe to, uděláme něco špatně a hned si jdeme ulevit něčím sladkým. Ale v příběhu bratrů má společné jídlo i rozměr jakého si obřadu, smlouvy o mlčení, kterou spolu uzavírají a zpečetí jídlem. Takto se ve starověku smlouvy uzavírali. Ono jídlo tak zapečetí stud a vinu, příběh, který všichni znají, ale který se nesmí dostat napovrch a k otci. Tajemství. 

Když nasloucháte lidským příběhům zjistíte, že vyprávěním a přemýšlením se situace minulosti proměňují. Když půl roku nebo rok naslouchám příběhu jednoho člověka málo kdy se stane, že příběh, který vypráví zůstává pořád stejný. Ne, často získává jiný pohled a náhled na to co se děje. Tady však vidíme situaci, kdy se bratři po dvaceti letech vrátí do stejné situace. Znovu vidí Josefa, kterému nepomohli, vyčítající si to a Rúben znovu opakuje, že on za to nemůže. Tak jako se Josefovi zpřítomnila jeho minulost, tak se bratrům zpřítomnila ta jejich. Josefova minulost měla po dvaceti letech stále příchuť traumatu a bolesti. Minulost bratří má po dvaceti letech příchuť viny. Protože je to příběh, který byl zapouzdřen tajemstvím, dohodou o mlčení a zapečetěn studem. 

Vyznání viny

Výčitky svědomí se nás lidí mohou zuby nehty držet. Zvlášť když se jedná o situace, které byli tajemstvím. To, o čem nesmím mluvit. Vina, kterou jsem nikomu nepřiznal, je něčím, co nemohu pustit, co si stále vleču ve svém těle jako výčitky svědomí. Když je mi zle, nedaří se mi a nerozumím světu okolo sebe, je jednoduché si připomenout minulou vinu, tu nejvíce zatíženou tajemstvím, tichem a studem. A v tu chvíli člověk ztrácí jakoukoliv schopnost se v přítomnosti zachovat zrale. Stud se rozlije celým tělem a paralyzuje mě. Minulost se stane přítomností a já v přítomnosti právě kvůli výčitkám svědomí nejsem schopen zareagovat, tak jak bych měl. 

Vidíme zde první pozitivní efekt Josefova hněvu. Vytvoří bratrům nepříjemnou situaci a tím jim připomene jejich minulost. Jsou sami daleko od otce, a tak začnou hovořit o tom, o čem se mezi nimi mlčí. Přiznají nahlas vinu a výčitky za to co provedli Josefovi. Netuší, jak důležitá slova to pro Josefa jsou. 

Výčitky svědomí zahalené tajemstvím a studem si neseme s sebou. Vždyť je zaslíbeno, že radost a úleva z odpuštění je dána těm, kteří svůj hřích vyznají před druhými. Kteří promluví v bezpečném prostředí důvěrníka. Vyznávejte hříchy jeden druhému a bude vám odpuštěno. Je vždy zázračné pozorovat tvář člověka, který po letech vyznává hřích, vinu, situaci, kterou nikdy nikomu neřekl. Ze začátku je tam napětí, ale potom přichází uvolnění, spadlo to ze mě. Vyřkl jsem to. A ještě větší úleva přichází se slovy „jestliže vyznáváme své hříchy on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.“ Bratři hřích vyznali. I díky tomu se příběh odvíjí dál směrem k momentu, kdy se dozví, že je jim odpuštěno. 

Josef postavil základy mostu odpuštěním. Na druhém břehu bratři staví svůj základ mostu přiznáním viny. Jak bude dál stavba pokračovat? To uvidíme v dalších dílech.