OSOBNÍ: Téma odpuštění vstoupilo do mého života jak jinak než skrze křivdu. Pomohl mi v tom pan Zigmund. Myslím teď našeho pejska, ne slavného psychoanalytika. Pravidelně venčím Zigiho a nechávám volně plynout myšlenky. Jednou jsem se s hrůzou zastavil. Uvědomil si, že už to bude více jak rok, co se během procházek pravidelně vracím v myšlenkách k některým osobám, od kterých jsem cítil křivdu. Zatímco pan Zigi byl zaujat všemi pachovými stopami přítomnosti, já byl ve své mysli připoután k minulosti. Vysávala ze mě životní energii. Tolik promarněných chvil. Mohl jsem se místo toho přimlouvat, být vděčný, plánovat, vymýšlet něco a nic. Když, se mi pak otevřela nová příležitost ke studiu, tak jsem se vydal cestou odpuštění. Pro sebe i pro druhé. 

OTÁZKA: Zažil jsem situace kdy mi někdo tvrdil, že odpustil a já mu to úplně nevěřil. viděl jsem dost nezralých forem odpuštění. Nemyslím tím, že to mysleli špatně. Ale třeba odpouštěli, aniž by se hněvali. A tak jsem si pro sebe zformuloval otázku. Kudy vede cesta ke zralému odpuštění? 

TEORIE: Během četby a rozhovorů s lidmi se mi postupně v mysli zformoval obraz, o který bych se s vámi rád podělil. Je to obraz mapy tvořené z různých typů krajin. Každá krajina znázorňuje určitý způsob přemýšlení a mluvení o tom, kdo mi ukřivdil. 
-    údolí temné s vypáleným stavením - místo křivdy
-    jasná hranice od druhého – chráním se 
-    poušť důsledků – vím jak mě to ovlivnilo (zesílí křivdu)
-    empatie – rozumí mu, jak se cítil těsně před? 
-    identita, jsme stejní – jsem taky hříšný, mám to v sobě
-    nadhled z kostela – bylo mi odpuštěno 

PRAKTICKY: Jak využít potenciál jednotlivých krajin. Do krajiny stinného strašidelného údolí křivdy s druhým vstupuji tak, že ho nechávám psát seznam ztrát. Jako pro pojišťovnu. Do krajiny pouště důsledků vstupujeme tak, že si člověk vybírá kámen, nebo těžký předmět, který má za úkol sebou nějakou dobu nosit stále při sobě. Kámen symbolizuje tíži neodpuštění a důsledky křivdy. Do krajiny empatie vstupujeme tak, že dotyčný píše krátké zamyšlení nad tím, kdo se proti němu provinil. A tak dále. 

ZÁVĚR: V každé krajině je část našeho já, jedna část naší osobnosti. Jste to vy sami, Boží duch ve vás, který takto promlouvá. Teprve když každá část vašeho já vedena Božím Duchem promluví a bude jí porozuměno, můžete dozrát k odpuštění. Můžete se společně na poradě celé vaší duše dohodnout na tom, že už máte sílu odpustit. Přemýšlím nad tím, jestli něco podobného myslel Ježíš, když vyzývá k odpuštění „ze srdce“. (Matouš 18:35)

A tak se s panem Zigismundem na procházce už můžeme věnovat naší přítomnosti, modlitbě, kráse přírody a plánování budoucnosti. Teda do té doby, než mi někdo zase něco neudělá. Ale prý už pak budu odpouštět snáz. 

Jak to máte vy? Co vám pomáhá a brání odpuštění?