Věřím tomu, že o Boží slávě vypráví jak příběh Bible, tak realita stvoření. Stejně jako malíř obtiskne část sebe sama do výtvarného díla, tak i stvořitel odhalil sám sebe v přírodě a jejích zákonech. Když se v bezměsíčné noci daleko od civilizace dívám na hvězdnou oblohu, nemohu se ubránit otázce, jaké poselství Bůh nechal vepsat do této dálky. Chce ve mě vyvolat pocit malosti a bezvýznamnosti? Chce, abych úžasem oněmněl? Při pohledu na hvězdnou oblohu se mi vybaví určitý paradox. Hvězdy jsou vidět jen pokud je nedostatek jiného světla. Teprve když zajde slunce a nevyjde měsíc, když jsem daleko od světel civilizace a zůstanu obklopen temnotou, nevidím si na špičku nosu, musím si dát pozor, kam šlapu a možná dostanu i strach z temnoty v mé bezprostřední blízkosti, teprve potom nejzřetelněji vidím hvězdy. Teprve potom vidím do největší možné vzdálenosti, do jaké jsem schopen hledět pouhým okem. Vidím obří žhavé koule vzdálené miliony světelných let. V největší temnotě vidím nejdál.

Když jsem smutný, když mě něco trápí, prožívám temnotu, vyčítám si vlastní vinu, jsem konfrontován s temnotou a chaosem své vlastní duše. Právě tehdy jsem připraven a uschopněn lépe vidět Boží slávu. Vždyť milost je možné zažít pouze v situacích bezmoci. Díky, Bože, za temnotu, která mi umožňuje zahlédnout tvou slávu.

Vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil.

Žalm 8:4