Propadající se zahrádka

Olomoucká modlitebna má na dvorku krásnou zahrádku. Na jaře rozkvétá, plní se zelení a barevnými květinami. Lidé procházející vraty žasnou nad nečekanou oázou klidu a zeleně v centru města. Zahrádka z jedné strany sousedí s dvorem vedlejšího domu, jehož úroveň je o tři metry níže. Naši zahradu z jejich strany podpírala stoletá zídka. Jednoho dne se sousedi rozhodli na svém pozemku udělat venkovní posezení. Najali si dělníky a na dvorku plném harampádí započali stavební úpravy. První fáze oprav spočívala ve vyklizení a zbourání starých kůlen opřených o zeď podpírající naši zahrádku. K jejich překvapení to nebyla zeď, o kterou se opíraly kůlny, ale zeď existující v symbiotickém vztahu s kůlnami. Po generálním úklidu dvorku se zeď sesunula. Sousedé volali, že je naše zahrádka nebezpečně podkopaná a že tam nemáme chodit. Asi dva týdny byl stav následující: Z našeho pohledu bylo vše v pořádku. Zahrádka byla krásná, trávník rostl a tulipány kvetly. Bylo těžké lidem vysvětlit, že na zadní část zahrady je nyní vstup zakázán. Z našeho pohledu se na zahrádce nic nezměnilo. Pouze ten, kdo se šel podívat ze sousedovy strany, viděl velikou díru a uvědomil si, že okraj sborové zahrádky visí ve vzduchu. Po pár týdnech se převis propadl. Nakonec byl i z naší strany odhalen podpovrchový stav zahrady. Vím, že i můj život může vypadat jako naše zahrádka - krásný, rozkvetlý, bezpečný, ale pod povrchem dřímá past, něco, co není vidět, ale co jednou zaručeně vyplave napovrch. 

Není nic zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude poznáno.         
Lukáš 12:2