Zdravím vás do Kyjova. S většinou z vás se ještě osobně neznáme. Ale jsem novým kazatelem ve zlínském sboru, se kterým prý máte přes některé osoby bližší vazby. Jsem dlouholetým kamarádem vašeho nového kazatele Ondry. Setkali jsme se spolu na teologickém semináři a rok spolu bydleli na pokoji. Pak jsme se po letech opět setkali, tentokrát jako kolegové v sousedních sborech v Olomouci a Prostějově. A tak mě potěšilo, že i po mém přestěhování do Zlína zůstáváme poblíž. Vážím si ho pro jeho moudrost a pro modlitební zápal, který jsem obdivoval už před lety na semináři. Ondra, který se modlí a má vřelý a upřímný vztah s Bohem. A i to byl jeden z důvodů, proč jsem nalistoval knihu modliteb Božího lidu uprostřed Bible. 

Vybral jsem Žalm 123. Patří do sekce krátkých žalmů označených jako písně stupňů. Představuji si, že každý z nich je praktickou modlitbou, která povznáší člověka o stupínek výš v jeho zralosti. Minulý týden jsem ve Zlíně kázal na Žalm 126 a všimli jsme si tam obrazu slz, které jsou semínky budoucí radosti. Pojďme si společně přečíst Žalm 123. Kázání jsem nazval: Kam se kouká, kdo se stydí?

Poutní píseň.
K tobě své oči obracím, k tobě, jenž trůníš v nebesích!
Jako služebníci k svým pánům vzhlížejí,
jako služebnice vzhlíží ke své paní,
tak my k Hospodinu, našemu Bohu, vzhlížíme:
Kéž už se nad námi smiluje!
Smiluj se nad námi, Hospodine, smiluj se,
už jsme přesyceni posměchem!
Už jsme přesyceni nadmíru urážkami těch,
kdo žijí v poklidu, a posměchem těch nadutců!

Podíváme se na žalm odzadu. V jeho druhé části je totiž popsán stav duše, ze které modlitba vyvěrá. Emocionálním kontextem žalmu je stud. Tím počasím, tou náladou, ve které žalm zaznívá. Člověk ve skupině lidí, kteří se stydí. A je to specifický typ studu. Nestydí se, protože udělali něco špatně, že zhřešili před Bohem. Ne. Nestydí se ani za to, jak jsou nemožní, omezení, nešikovní a nezralí. Ne. Stydí se, protože jim někdo jiný dává najevo, že by se měli stydět. To je velmi specifická životní situace. Je to naše každodenní zkušenost a přitom je velmi těžko rozpoznatelná. Podíváme se nejdříve na to, co říká žalm, pak si to promítneme do situací z našich běžných životů. 

Stud

… už jsme přesyceni posměchem! Už jsme přesyceni nadmíru urážkami těch, kdo žijí v poklidu, a posměchem těch nadutců! Co zažívá duše lidí na vztahové úrovni? Posměch a urážky od těch, kteří jsou pyšní a daří se jim dobře. Zabývám se odborně a prakticky tématem odpuštění. Vedu často rozhovory s lidmi o odpuštění a zjišťuji, že pro některé je už první krok k odpuštění téměř nepřekonatelnou bariérou. Prvním krokem k odpuštění je uvědomit si, co se mi stalo. Rozlišit zodpovědnost a říct toto bylo špatně. Obvinit druhého. Bez soudu není odpuštění. Rozlišení křivdy je obzvláště u dvou typů křivd. 1) Je to těžké u křivd deficitních. Druhý mě třeba neseřve nebo neuhodí, ale jsou to křivdy deficitní. Druhý si mě nevšímá, nedává mi lásku, kterou mi třeba v rodině dluží. nepovzbudí mě. Neozve se. 2) Druhým typem křivdy těžko rozlišitelné je křivda, která ve mně vyvolá emoci studu. Stud mám totiž spojen s tím, že dělám něco špatně. Duše člověka modlícího se tento žalm zažívá jak křivdu aktivní, někdo se mi posmívá, uráží mě, tak křivdu deficitní, která vychází jen z toho, že druhý dává najevo svou pýchu, moc a nadřazenost a mě přehlíží. Obojí ve mně vzbudí stud a rozpoznávám v něm křivdu. 

Aktivní křivdy vyvolávající stud znáte ze školního prostředí: „ty seš trapná“ „co to máš na sobě“ „jak vůbec můžeš vylézt ven“ „ty ještě nemáš kluka“; z domácího prostředí: „seš k ničemu“ „nic z tebe nebude“ „podívej se na sebe“ Deficitní křivdy vyvolávající stud jsou víc skryté. Projdu okolo někoho a nevšimnu si jeho jako osoby, ale dám mu najevo nadřazenost: mám víc peněz, jsem vzdělanější, schopnější. Hudebník ve sboru zahraje ke své slávě chvály, potom odejde, prohodí pár slov s lidmi z kapely. Ale už se nezastaví u druhých. Tím v nich vzbudí stud. Ten, komu se daří dobře, je spokojený, soběstačný a nenaváže lidský kontakt blízkosti s tím, komu je hůře, tak mu tím neverbálně říká: styď se! 

Všechny tyto příklady jsou vloženým studem. Já se nemám za co stydět. Není důvod, neudělal jsem nic morálně špatně, a přesto se stydím, protože to na mě druhý hází a já to přijímám. To je emocionální a vztahový kontext žalmu. 

Kam se kouká ten, kdo se stydí?

Stačí si vygooglit obrázky lidí, kteří se stydí. Hned vám bude jasné, co mají všichni společné. Nikdo z nich se nedívá přímo na vás, do kamery, na druhého. Nedívá se ani nahoru vzhůru k Bohu, hledí dolů. Má skloněnou hlavu. Shrbená ramena. Oči mu pravděpodobně ani nevidíte. Je zakroucen sám do sebe. Stud se stydí a skrývá. To je základní pohyb, který jsme se naučili a pamatujeme si ho už z ráje. Proto si to naše tělo tak dobře pamatuje. Hledáme úkryt. A nejjednodušší úkryt je odvrácení zraku. Dívám se do sebe. V hlavě se mi možná honí zmatené myšlenky, vzpomínky, vyčítám si, zlobím se… a v tu chvíli jsem se zasekl. Je to slepá ulička. Jak z ní ven? 

Kam se kouká, kdo se stydí a čte Žalm 123?

Pojďme se vrátit k té první části žalmu. V ní je nabídnuto řešení. K tobě své oči obracím, k tobě, jenž trůníš v nebesích! Jako služebníci k svým pánům vzhlížejí, jako služebnice vzhlíží ke své paní, tak my k Hospodinu, našemu Bohu, vzhlížíme: Kéž už se nad námi smiluje! Smiluj se nad námi, Hospodine, smiluj se… Jestliže je stud emoce, kterou moje tělo a duše reaguje na rozpojení vztahu, tak potom řešením studu je nové spojení. A k tomu právě vede žalm. Ve třech směrech člověk, který se stydí obnovuje vztah. Můžeme si to představit, že to jsou tři směry, kterým se podívá. Stále pokračujeme v žalmu odzadu. 

1) Obnovuje vztah k sobě – Do sebe. Tam ho stud přirozeně vede. Mluví sám za sebe. Vyznává, že ví, co mu vadí, že už přetekl pohár. ... dvakrát používá žalm slovo přesyceni. Stav, kdy už musím něco dělat. Teď v týdnu mi volal muž s větou už potřebuji pomoci. Překonal stud a ozval se. Dlouho něco popíral, o něčem nemluvil, něco si neuvědomoval a teď už ano.  To znamená, že jsem v kontaktu sám se sebou, že rozlišil zodpovědnost a jeho nitro se posílilo. To je skvělé a vůbec to není samozřejmé. Ale nezůstane jen u toho. Pohled do sebe je jen základem, který mi umožní se podívat dál. 
2) Obnovuje vztah k druhým – Ve druhém verši přechází žalmista k množnému číslu. Nezůstává jen sám. Spojuje se v modlitbě s druhými, kteří to mají podobně. Ve chvíli, kdy si dva lidé řeknou: pojďme se stydět spolu, tak stud mizí. Vztah byl obnoven. Dívám se do boku na druhé lidi a vidím ty, kteří se také stydí. Mezi všemi postiženými, slabými, omezenými, pošramocenými, nedokonalými je i sám Ježíš. Ve svém velikonočním utrpení zažil spoustu posměchu, celé okolí na něj řvalo: styď se. 
3) Obnovuje vztah k Bohu – Co však dělá v první řadě? Kam obrací svůj pohled, kam pozvedá svůj zrak? Vzhůru. Žalm začíná v netradičně směrovou předložkou „K“. Odvážně překonává stud a oči postupně s Bohem na trůnu. To je odvaha. Místo, kde se člověk nejvíc stydí, je místo kam se nebojácně podívá. To je smělost a pozvání celé Bible. Jak říká list Židům: Přistupme směle k trůnu milosti. Je to krok odvahy. Troufnu si k němu jen proto, že mě skrze celou Bibli Bůh zve. Opakuje mi, že můžu. Pojď. Je ti odpuštěno. Jsi přijatý a milovaný. Pojď, já tě nezradím. Neboj se zvednout pohled vzhůru. Tady jsem. Pohled do očí možná nezvládneš. Podívej se mi alespoň na ruce. Představ si, že jsi služebnice, která se dívá na svou paní. A služebník, který se dívá na ruce svého pána. Ruka ti gestem může vyjádřit přijetí nebo odmítnutí. A ty vidíš ruce přijímající, ruce zjizveného Krista, které tě ujišťují o jeho lásce. Z nich čerpáš právě tolik síly kolik teď potřebuješ, abys pozvedl zrak vzhůru.

Co uděláme s tímto žalmem?

Jedním ze základních prostorů, kam vtělujeme Bibli, je pohyb našeho těla. Kam se kouká, kdo se stydí? Jak bude vypadat náš zážitek tohoto žalmu vtělen do pohybu? 

Začínáme u toho, že se díváme dolů. Protože tam začínám, stydím se. Ovšem tam v nitru potkám sám sebe. Začnu vést vnitřní dialog. Zjišťuji, že se nemám za co stydět. To druhý na mě hází stud nebo kydá hanu, jak se krásně česky říká. To mi dodá odvahu trochu zvednout hlavu. Podívám se doleva a doprava. Vedle sebe vidíte další lidi, kteří se stydí stejně jako vy. Vždyť tuto modlitbu říkáte spolu. A potom zvedněte hlavu, narovnejte si záda a podívejte se vzhůru do nebe k Bohu. V tu chvíli se můžete začít modlit tento žalm… K tobě své oči obracím, k tobě, jenž trůníš v nebesích. A postupně se promodlíte a žalm vás dovede až do přítomnosti a díváte se zpříma do očí toho, kdo se vám směje a v hlavě vám doznívá žalm „těch nadutců“. A v tu chvíli jste připraveni reagovat na ně. S pevností a klidně i milostí, to záleží už na vás. Ale žalm vás přiblížil zase o stupínek blíž k Bohu. A vy jste teď mnohem silnější. Nepřijali jste stud a jste svobodní milovat druhého. A to všechno k Boží slávě. Vždyť on se stal tím, ke komu zrak pozvedáte. 

Pane Bože, prosím za ty, kteří teď mohli být v duchu s námi spojeni na dálku slovem a obrazem. Prosím za pohyb jejich těla, aby odrážel jejich víru a zbožnost. Aby když se stydí mohli vstoupit právě do tohoto žalmu a se sklopeným zrakem přijali tvou milost se setkat se sebou samotným, spojit s druhými a pozvednout odvážně zrak vzhůru až k tobě. Díky, že svým pohybem můžeme odrážet a vtělovat víru v tebe.