Když mlčíš, stáváš se otázkou

psáno pro magazín PROBOHA.CZ

Kazatel dokončí kázání vroucí modlitbou a mocným požehnáním. Rozhlíží se po svých mlčících posluchačích. Netuší, co se v nich odehrává. Moderátorka v rádiu ukončí živé vysílání a v mysli se jí rozhostí ticho. Poslouchal někdo? Co si o tom myslí? Vedoucí mládeže napíše dotaz ve skupině na WhatsAppu, zobrazí si to desítky lidí, ale nikdo nezareaguje. Žena uklidí v bytě. Její muž přijde domů a mnohahodinovou práci přejde mlčením. Všiml si toho, co tu udělala? Podobná situace se nevyhnula ani Ježíši:

A stalo se, když byl na cestě do Jeruzaléma, že procházel Samařskem a Galileou. Když vcházel do jedné vesnice, setkalo se s ním deset malomocných mužů, kteří zůstali stát opodál a hlasitě zvolali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ Když je uviděl, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím.“ A stalo se, když odcházeli, že byli očištěni. Jeden z nich, když uviděl, že je uzdraven, se vrátil a velikým hlasem oslavoval Boha; padl na tvář k jeho nohám a děkoval mu. A byl to Samařan. Ježíš na to řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal chválu Bohu, kromě tohoto cizince?“ A řekl mu: „Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila.“

Lukáš 17:11–19

Lukáš si ve své knize často všímá Ježíšova zájmu o vyloučené lidi. Možná proto tento příběh žádný jiný evangelista nevypráví. Lukáš v něm vykresluje Ježíše jako někoho, kdo se zajímá nejen o společensky vyloučené, ale i o ty, kdo se sami staví do ústraní svým mlčením. Malomocenství byla silně nakažlivá a nevyléčitelná nemoc. Postižení si museli držet odstup od zdravých – byli nečistí a společnost se před nimi chránila. Lidé vůči nim cítili hluboce zakořeněný odpor a báli se nákazy. Jen si vzpomeňte, jak se zkomplikovaly běžné mezilidské interakce během covidové pandemie. Rozestupy, roušky, strach a odpor. 

Malomocní jsou vyloučení, trpící, a navíc ještě odporní lidé. Odstup si drží i od Ježíše. Zůstávají stát opodál a křičí na něj. Prosí o smilování. Ježíš jejich vzdálenost respektuje. Obě strany dodržují společenské zvyklosti. Podivné je, že Ježíš na dálku nedělá vůbec nic, co by byť jen vzdáleně připomínalo akt uzdravení. Nevyřkne modlitbu. Neplive na zem ani se jich nedotýká, jako to dělá při jiných příležitostech. Jen je pošle, aby se ukázali kněžím. Jen ti mají vzdělání na to, aby mohli někoho prohlásit za čistého. Deset malomocných odchází. 

Po nějaké době se jeden z nich vrací a hlasitě děkuje Bohu a Ježíši. Ostatních devět nám však mlčky vypadne z příběhu. Tedy, vypadli by, kdyby to bylo jen na nich. Do textu je vrací sám Ježíš. Dělá to pomocí tří řečnických otázek: Nebylo jich deset? Kde je těch devět? Nikdo jiný nepřijde? Nakonec ocení toho, jenž se vrátil. Vždyť právě malomocný, odporný cizinec svou řečí překonal vzdálenost a přiblížil se k Ježíši. Pojďme se podívat na příběh z pohledu tří postav: nejprve z pohledu Ježíše, potom devíti mlčících mužů a nakonec z pohledu toho, který promluvil. 

Ten, kdo má zájem, pokládá otázku

Devět mlčících mužů nám sice zmizelo z příběhu, ale zůstali v Ježíšově mysli. On vnímá každého z nich. Svůj zájem dává najevo tím, že je má spočítané – ptá se po zbylých devíti. Když jsem tento příběh vyprávěl mládeži, namaloval jsem na tabuli deset postaviček a zeptal se mládežníků na počet. Aby odpověděli, museli počítat. Dokonce jim to chvilku trvalo. Kdyby na tabuli byly jen čtyři postavy, stačil by letmý pohled a věděli by, kolik jich je. Ale u skupiny deseti není počet zřejmý – musíte počítat. Vnímat každého jednotlivě. Navíc si je pamatoval po celou dobu, kdy byli u kněží, než se prokázalo, že už nejsou nakažliví. Jak dlouho to mohlo trvat? Jak dlouho si Ježíš podržel v paměti každého z nich? Nevím, ale mohlo to být několik dní. 

Jeho zájem přetrvává dokonce i ve chvíli, kdy oni sami mlčí a svou nepřítomností vyloučí sami sebe z příběhu. Pro Ježíše samotného se každý z devíti uzdravených stal otázkou, již pokládá nahlas a veřejně. Názorně sám na sobě modeluje, jak by spolu lidé podle něj měli komunikovat. Sdílí s okolím, že se pro něj ztracení muži stali otázkou. Říká nahlas, že na ně myslí. Klidně by to mohl přejít mlčky. Mohl by si to jen pomyslet. Ale on to vysloví. Odhaluje tak sám sebe. Vnímá je a má o ně zájem. Právě díky jeho vyřčeným slovům pro nás Ježíš na rozdíl od nich nezůstane otázkou. Vidíme mu do hlavy. 

Pojďme se podívat na příběh z pohledu devíti mlčících mužů. Na začátku potřebují pomoc a řeknou si o ni. Projevují víru, že právě Ježíšova milost je může uzdravit. Volají a prosí o slitování. Ovšem on z jejich pohledu vůbec nic pro jejich uzdravení neudělá. Pošle je, ať si nechají udělat test u kněží. Poslední, co se o nich z pohledu vypravěče dozvíme, je, že když odcházeli, byli očištěni. Nevíme, co bylo dál. Potenciální scénáře mohou být různé. Jeden byl zklamaný a naštvaný z toho, že Ježíš neudělal nic pro jejich uzdravení, nedošlo mu, že je očištěn. Oddělil se od ostatních a připojil se k jiné komunitě. Teprve po několika dnech začal pociťovat známky úlevy. Ostatní možná šli ke kněžím a nechali se testovat. Byli překvapeni, že jsou zdraví. Jeden hned běžel za rodinou. Jiný to vzal jako samozřejmost. Pár tvrdilo, že je asi uzdravil Ježíš, ale ostatní říkali, že ne, že on je jen poslal ke kněžím. Takhle bychom mohli pokračovat do nekonečna. Ať už si jejich příběh domyslíme jakkoliv, musíme se nakonec vždy vrátit do stavu, kdy uznáme, že nevíme. Nevrátili se a nevyprávěli svůj příběh. Proto i pro nás zůstávají otázkou. Nevidíme jim do hlavy.  

Příběh nám představí ještě jednu postavu. Zaměří se na toho, který promluvil. Cizinec se vrací zpět do Ježíšova života. Hlasitě vzdává chválu Bohu a děkuje Ježíši. Vstupuje s ním do kontaktu. Jeho hlučnost ostře kontrastuje s tichým mlčením ostatních. Překonává vzdálenost a přibližuje se k Ježíši. Klesá na zem přímo u jeho nohou. Svou aktivitou získává ze setkání mnohem více než ostatní. Uzdravení nepřijme jen tak, stane se pro něj cestou, která ho přiblíží k Ježíši. Odměnou mu jsou Ježíšova slova. Slyší, jak před ním Ježíš sdílí sám sebe. Pokládá otázky a odhaluje svůj zájem o očištěné. Cizinec je za své sdílení odměněn Ježíšovým sdílením. Jejich kontakt je tak zpečetěn. Blízkost není jen fyzická, ale i duševní. Sdílí navzájem, co prožívají. To ale není vše. Ježíš mu nakonec řekne „Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila“. 

O jaké víře tu Ježíš mluví? Pojďme si zkusit vybavit jednotlivé scény a hledat v nich víru. Jako součást skupiny malomocných křičí na Ježíše a prosí o smilování. Přidává se k víře ostatních, má podíl na víře skupiny. Na základě toho je očištěn. Ovšem poté se musel od skupiny oddělit – víra ho přivede na individuální cestu a zároveň ho ponouká, aby se ukázal kněžím co nejdřív. Na základě potvrzení kněží si spojí svou čistotu a své uzdravení s Ježíšem, což nebylo vůbec samozřejmé vzhledem k tomu, že Ježíš žádný uzdravující rituál neudělal. Muž navíc vírou ztotožní Ježíše s Bohem. Víra ho vede k hlasitému uctívání a vděčnosti a rovněž k návratu k Ježíši. Víra ho aktivizuje, vede ho k uvědomění, k vděčnosti, k úžasu a k tomu, že promluví.

Můžeme tak na pozadí příběhu rozpoznat čtyři projevy víry. Víru kolektivní. Víru uvědomující si, díky níž vnímá, co se s ním děje. Víru spojující, jež mu propojuje zkušenost s Bohem, a víru promlouvající, která ho vede ke chvále a sdílení. Ježíš pozoruje jeho víru a oceňuje to, jak ho aktivizovala. Je zachráněn pro život. Získal mnohem víc než jen uzdravení.

K čemu nás text vede? Jaké výzvy nám předkládá? To záleží na tom, s jakou postavou se ztotožníme.  

Ježíš, který si sdílí své otázky 

Začneme u toho, že si sami sebe dosadíme do role Ježíše. Máme ve svém okolí lidi, kteří mlčí. Máme poradu týmu a jeden člen sedí mlčky. Co ho drží zpátky? Nahrajeme video na internet nebo publikujeme text a dostaneme jen pár reakcí. Nevíme, jestli to má ještě smysl. Vidíme své dítě, jak zaujatě něco dělá na mobilu, ale s námi nemluví. Stává se pro nás otázkou.

Ježíš byl na podobném místě. Na situaci reagoval tak, že si uvědomil, že o druhé má zájem a že neví, kde jsou a co dělají. Nedomýšlí si. Nedovolává se nadpřirozených schopností vhledu. Prostě přizná, že neví. Dokonce se rozhodne to udělat nahlas. Položí otázku a pomocí ní sdílí sám sebe. Jeho přístup je geniální. I my si můžeme v takovou chvíli uvědomit, že nám druhý chybí, že chceme slyšet, co se v něm odehrává. I my můžeme otevřít ústa a promluvit. Sdílet sami sebe. Říct druhému, že je pro nás otázkou. Vyjadřujeme tím zájem. Jestli druhý zareaguje, nebo ne, je už jeho svoboda a jeho zodpovědnost. Možná i proto příběh končí otevřeně. Ježíšovy tři otázky zůstanou volně viset ve vzduchu. Udělal vše, co mohl. Řekl nahlas, co se mu honí v hlavě. Modeloval blízkost. Teď to nechá na druhých. My to můžeme udělat podobně. 

Většina, která mlčí

Nyní patříme mezi ty, kdo sedí a mlčí. Neodpovídáme na zprávy. Visí nám v telefonu zmeškané hovory. Zůstaneme večer sami a nikomu se neozveme, jen zpovzdálí skrze displej sledujeme svět okolo. Přijdeme na bohoslužbu, slyšíme slova, je nám poslouženo hudbou a zaznívá nad námi požehnání. Přitom se neprojevíme modlitbou, svědectvím, poděkováním ani pozdravením. Nedáme druhému zpětnou vazbu k jeho práci. Nesdílíme, co se v nás odehrává. Důvodů může být mnoho. Třeba nevím přesně, co bych řekl, nemám to zformulované. Bojím se, co by ze mě vypadlo, kdybych byl brutálně upřímný. Žijeme ve společnosti, kde není zvykem chválit, oceňovat a povzbuzovat. Řada z nás byla vychována tak, že když je něco dobré, tak je to standard a jako samozřejmost to nemusí být komentováno. Ozveme se, až když se nám něco nelíbí. 

Příběh nám mlčícím neodhaluje hluboké psychologické a kulturní důvody našeho mlčení. Chce, abychom věděli jednu jedinou věc. Když jsi pasivní a mlčenlivý, stáváš se pro druhé otázkou. Druhý tuto otázku možná ani nepoloží, protože ho taky něco brzdí. Nechce být dotěrný nebo manipulativní. Respektuje tvé mlčení. Možná se taky trochu bojí. Ale Ježíš promluvil za něj. Položil otázky nahlas. Chce nahlédnout do své mysli, protože mu za to stojíš. Všímá si. Má nás spočítané. Má zájem o vyloučené a zavržené, ale taky o ty, kdo se ztrácejí mlčením. Podobným způsobem zůstáváš otázkou i pro další lidi. Ochuzuješ druhé o sebe, o svůj příběh a část Božího díla na zemi, kterou v tobě a skrze tebe dělá. A jsou mezi nimi i ti, kteří jsou Ježíši tak podobní, že jejich zájem je projev té nejčistší lásky vůči tobě. 

Cizinec, který promluvil

Pojďme nakonec sami sebe dosadit do pozice cizince, který promluvil. Ježíš sám ukázal na to, že víra byla to, co řídilo cizincovo chování. Víra byla oživující a zachraňující mocí v jeho životě. Viděli jsme víru kolektivní, uvědomující si, spojující a promlouvající. Stejnou víru můžeme rozpoznávat i sami u sebe. 

Víru kolektivní projevíme tak, že se necháme strhnout ostatními. Všichni se modlí a volají k Bohu, já to zkusím také. Lidé okolo mě si čtou Bibli a uctívají Boha, jdu do toho taky. Opírám se o víru skupiny, v níž jsem. Přidávám se k ní. Ovšem víra mě u toho nenechá. Proměňuje se v něco individuálního. Víra uvědomující mě vede k tomu, abych svými smysly vnímal svět kolem sebe. Růst a duchovní proměna začíná tím, že si něco uvědomíš. Podobně jako probuzení začíná otevřením očí. Uvědomuješ si, co se děje ve tvém těle. Co tě rozruší a potěší. Co tě tlačí a kde prožíváš tíhu. Nasloucháš svým snům. Sleduješ své obrazy. Pozoruješ své myšlenky. Uvědomuješ si, kdy se ti rozbuší srdce a co ti naopak vykouzlí úsměv na tváři. To je projev víry, která si uvědomuje, co se děje. 

Dále jsme u cizince viděli víru spojující. Spojuji si, že to, co se děje v mém životě, souvisí s Bohem. Rozhoduji se věřit tomu, že mé uzdravení, můj život, můj dech i mé vědomí jsou darem od Boha. Nejsou to automatické a samozřejmé procesy. Vidím za tím Boha. Odtud už je jen krůček k víře promlouvající. Víra, která mě vede k tomu, abych promlouval k Bohu a k lidem okolo sebe, abych sdílel, co se ve mně odehrává. Sdílím vděčnost. Promlouvám o zápasech, které v sobě vedu. O rozporech, které mám. Víra se přetvoří ve slova a já přestávám být pro druhého otázkou. Můžeme se spolu potkat. Jsme zachráněni. Zachránila nás víra, která nás jako neutuchající síla v životě povede do blízkosti s Bohem i s druhými lidmi. 

Co jsi během čtení zažil? Potkal ses s Ježíšem? Viděl jsi ho jako toho, kdo má o tebe zájem? V jaké z postav jsi objevil sám sebe? Mlčíš, a tak jsi pro mě otázkou.