V příběhu byla slovem velký zatím obdařena ryba, vítr, bouře, strach a město. Nyní vybouchne velký hněv. A jak už to tak bývá, hněv jen tak neodezní. Půjčíme si jej proto jako název celé kapitoly. Minule jsme skončili u radosti nad obrácením pohanů a jejich pokáním. Čekáme, že příběh skončí větou „a Jonáš se vrátil do své země radující se a chválíce Boha za jeho velikou milost.“ A ono ne. Je to jako když se díváte na film; už se zdá, že končí a najednou dvacet minut před koncem jste vtaženi do nové zápletky, dalšího zvratu a děje. Příběh nám ve své pozornosti od Jonáše odskočil, ztratil se nám. Celá třetí kapitola je o Ninivských a jejich králi, který doříkává to, co Jonáš neřekl. Pro Ninivské se příběh uzavře. Ale hlavní hrdina nám už před chvílí zmizel ze scény, teď se na něj příběh opět zaměří a zjistíme, že pro něj zdaleka nekončí.  

Jonáš 4:1 Jonášovi se to však hrozně moc nelíbilo a rozzlobil se.  

Jonášem tváří v tvář svému enormnímu úspěchu začne lomcovat hněv. Je nejvlivnějším kazatelem v dějinách světa a ani si toho nevšiml. Způsobí hnutí pokání a sám se naštve. To, co vidí, se mu nelíbí. Hněv je emoce, kterou člověk prožívá, když vidí nějakou překážku mezi ním a jeho touhou. Když mu neladí jeho vnitřní představa světa s tím, co vidí jako realitu světa okolo sebe: hněvám se, když někdo někomu ubližuje, tak by to nemělo být; hněvám se, když se ke mně někdo nechová férově, tak by to nemělo být; hněvám se, když mi někdo šlape na mé “kuří oko”. Co Jonáš vidí? Vidí, jak Bůh reaguje na pokání a slituje se. To je to, co Jonáše naštve. Důvody, které vedly Jonáše k hněvu, uvidíme až v dalším textu. Dnes se zastavíme jen u Jonášova hněvu. 

Emocemi ke zralosti: V celém příběhu knihy Jonáš si všímáme Jonášova osobního zrání, růstu. Jonáš je na začátku člověkem, který přijal zodpovědnost za svět svého těla, svých bližních, svého národa. Ale Bůh po něm chce, aby dozrál ještě víc, aby přijal zodpovědnost i za ty, kdo jsou pro něj cizí, aby se naučil milovat nepřátele, nejen svou rodinu.  To Jonáše dost rozhodí, nemá na to. Ale kdo by měl? Proto ho Bůh vysílá na cestu, na které má Jonáš příležitost dozrát, dostat se na úplně jinou rovinu bytí.  První způsob, kterým Bůh Jonáše mění, je to, že mu dává zažít milost na vlastní kůži. Možná bychom si mohli říct, že už to stačí, ale nestačí. V Jonášovi se skrývá hněv a Pán Bůh touží po tom, aby se Jonášův hněv dostal na povrch, když už je uvnitř. Protože právě onen hněv vede k jádru problému, k jádru toho, co je v Jonášově duši. 

Když si s druhým člověkem povídám a otevíráme hodně témat, se kterými za mnou přichází, a musíme mezi nimi volit, tak pro sebe používám pravidlo emocí. Pokud chci jít v rozhovoru hlouběji, volím téma, kde u druhého bylo patrno nejvíce emocí, kde se sevřel, měl na krajíčku, rozplakal se, kde ho něco zasáhlo emočně. Emoce nám ukazují, co je důležité. Představte si emoce jako praskliny v zemi, které vedou do hloubky jeskynního systému duše. Přestáváme jen chodit po povrchu, emocemi se dostáváme hlouběji. To je místo v kontaktu s emocemi, ve kterém člověk zraje. 

Bez masky před zrcadlem: Bůh má své způsoby, jak odhalit v určitý čas vnitřní rozpory, které v nás jsou. Dělá to tím, že nám dá zažít něco, co nás emočně rozhodí. Jedna slečna to při rozhovoru vyjádřila větou, že nám realita dává facku. Je to něco, co nás dostane, ona příslovečná poslední kapka. To jsou situace, kdy vyplavou na povrch emoce. Za všemi těmi maskami, které si normálně nasazujeme, rolemi proroků, kazatelů, rodičů, učitelů, maminek, tatínků, starších… Najednou pod těmi maskami začnou probublávat silné emoce. Maska se začne hroutit, objeví se v ní praskliny. Emoce vylezou v křiku, v pláči, ve zhroucení se na povrch. Je to jako kdyby nás Bůh postavil před zrcadlo a nechal nás pozorovat, jak se naše maska rozpadá. Najednou vidíme to, co bylo vždy pod povrchem jen skryto, vidíme, jací jsme. Jsou to momenty hlubokého prohlédnutí. Někdo řekne, že  ztratil tvář a stydí se za to. Řekl bych, že spíše ztratil masku, tvář se odhalila. Pán Bůh dovede na cestě ke zralosti Jonáše do situace, kdy vybuchne v hněvu. V tomto hněvu se rozpadá jakákoliv maska, kterou Jonáš mě na sobě jako kazatel, prorok. Najednou je tam člověk - Jonáš. Vzpomeňte si, v předchozí kapitole to byl ninivský král, který dobrovolně sestupoval z trůnu, sundával svůj šat, znaky své důstojnosti a vstupoval do kontaktu s Bohem jako člověk. Jonáš svou masku nesundává dobrovolně. Musí se dostat do takové situace, ve které se mu maska naprosto zhroutí. Jonáše zradilo jeho vlastní nitro, které propuklo v hněv. Ztratil masku a ukázala se tvář. Tvář rozčileného člověka. 

Stalo se vám to někdy? Co vás dokáže rozhněvat? Na co jste citliví? Kdy se ve vás naposledy vzedmul hněv, který vás zaskočil, překvapil? 

Podobně jako si Josef kdysi myslel, že zapomněl na své bratry a na to, co mu udělali, že už jim dávno odpustil. Potom však náhle přišla situace, kdy se mu to všechno znovu připomnělo. Bůh jako zkušený chirurg rozřízl ránu, která se zdála zahojená a vymáčkl z ní ještě spoustu hnisu. Josef se rozhněvá a na tři dny nechá své bratry zavřené ve vězení. Co dělal během těch tří dnů? Možná, že stál před zrcadlem, hleděl si do tváře a viděl masku důstojného vládce Egypta, masku člověka, který přežil obrovské trauma, masku člověka, který je rád, že zapomněl. Najednou se v masce objeví trhliny. A trhlinami začíná prosakovat hněv. Obrovský hněv, o kterém Josef vůbec netušil, že tam je. Stejný hněv, stejný hnis teď tryská z Jonáše, když se dívá na město, které nebylo zničeno. Jonáš se stává člověkem, který stojí proti Bohu jako proti svému nepříteli. Je to zvláštní místo. Místo před zrcadlem, kdy se nám hroutí naše masky, kdy zjišťujeme, co v nás je. Je to však místo, kterému se na své cestě ke zralosti těžko můžeme vyhnout. Je to místo, které Bůh chce, abychom v životě zažili, abychom právě v něm poznali sebe i jeho. Cesta ke zralosti vede skrze emoce a skrze chvíle, kdy praskají a padají masky, které sami před sebou a před druhými máme. 

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, s Tebou se v modlitbě potkáváme tváří v tvář bez masek právě tehdy, když s Tebou sdílíme své emoce. Setkáváme se s Tebou v našem smutku, kdy společně truchlíme a opouštíme, to, co nám bylo odňato. S Tebou se potkáváme v naší úzkosti, když společně čelíme neznámému, které je před námi. S Tebou se, Pane Ježíši, potkáváme v naší radosti, kdy jsme spolu přítomni toho, co je opravdu, dobré, krásné, svaté a čisté. S Tebou se potkáváme i v našem hněvu, kdy objevujeme, o co nám opravdu jde, co nás tlačí a pálí. Díky, že s námi právě v tyto chvíle vstupuješ do dialogu a máš radost z toho, že nás vidíš takové, jací jsme. Chválíme tě za to. 

 
 

Tagy :